dnes je 1.7.2022

Input:

Legitimace a lhůta k podání návrhu

12.11.2013, Zdroj: Verlag Dashöfer

15.8.2.1
Legitimace a lhůta k podání návrhu

Legitimace a lhůta k podání návrhu

 

A) Oprávnění podat návrh na oddlužení

Oddlužením, jež lze dle § 398 IZ provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (podrobněji viz část 9/4.1) ), může být řešen jen úpadek či hrozící úpadek dlužníka (fyzické či právnické osoby), který není podnikatelem, přičemž k podání tohoto návrhu je oprávněn pouze dlužník ( § 389 odst. 1 a 2 IZ).

 

Nepřípustnost oddlužení pro dluhy z podnikání

Ustanovení § 389 odst. 1 IZ stanoví, že jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. V této souvislosti nutno připomenout, že vládní návrh insolvenčního zákona původně počítal s možností oddlužení i pro drobné podnikatele, totiž pro „dlužníka fyzickou osobu, která jako podnikatel nemá pracovně právní závazky a nemá více než 20 věřitelů“. V průběhu projednání této zákonné předlohy v Poslanecké Sněmovně však byla navržená koncepce opuštěna ve prospěch řešení, podle kterého může návrh na povolení oddlužení podat pouze dlužník, který podnikatelem není. Zákonodárce tak zřetelně projevil úmysl vymezit institut oddlužení jako způsob řešení úpadku, jenž zásadně (tedy ani v omezeném rozsahu) není určen k vypořádání podnikatelských závazků. Nutno mít na zřeteli, že činnost podnikatele předpokládá určitou jeho zdatnost a profesionální úroveň, a proto musí být připraven vypořádat se s případnými důsledky podnikatelského rizika, odhadnout zejména vývoj potřeb a podmínek pro jejich uspokojení a čelit tak nebezpečí, že při svém podnikání nedosáhne očekávaných výsledků, zejména zisku. Je tedy zřejmé, že tak jak je řešení úpadku formou oddlužení sociálně ospravedlnitelné zejména u neuváženě nakupujících rodin, podnikatel je v jiném postavení, a tato specifika se logicky projevují i v úvaze, že v případě neúspěchu podnikání, jež vedlo k podnikatelově úpadkové situaci, nemůže být věřitelům závazků vzniklých z podnikatelské činnosti vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatně nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě u oddlužení (viz podmínky pro povolení a schválení oddlužení a pro osvobození od zbytku dluhů upravené § 395 a násl. IZ). Sanační řešení úpadkové situace podnikatele nabízí institut reorganizace, jež je založena na věřitelském konsensu, a jež je v případě tzv. předjednané reorganizace za podmínek stanovených v § 148 odst. 2 IZ (je-li dlužníkem navržena spolu s insolvenčním návrhem na základě reorganizačního plánu přijatého všemi skupinami věřitelů) v zásadě přístupná i pro dlužníky, kteří jinak nesplňují obecné podmínky přípustnosti reorganizace stanovené v § 316 IZ. Může tak představovat způsob řešení úpadku či hrozícího úpadku i pro ty dlužníky, kteří nesplňují podmínky pro povolení oddlužení.

 

Judikatorní závěry

S ohledem na výše uvedené úvahy (a s přihlédnutím k dalším výkladovým souvislostem) se v judikatuře soudů prosadil názor, že jakkoli obsah podmínky přípustnosti oddlužení definovaný v § 389 odst. 1 IZ slovním spojením „dlužník, který není podnikatelem“ není v insolvenčním zákoně dále vyložen, účelu sledovanému touto úpravou (záměru zákonodárce) odpovídá výklad, podle nějž dlužníkem, který se může oddlužení úspěšně domáhat (tj. dlužníkem, který není podnikatelem, se rozumí) zásadně jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání.

K těmto závěrům dospěl i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 21. 4. 2009, uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Současně však vyslovil, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka. V takovýchto specifických případech je proto na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu), aby zhodnotil, zda automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který - ač již nepodniká - má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona, a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným IZ osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá. Své závěry Nejvyšší soud shrnul v předmětném usnesení R 79/2009 s právní větou:

Dlužníkem, „který není podnikatelem", se ve smyslu ustanovení § 389 odst. l IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.

To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k:

1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání,

2) době ukončení dlužníkova podnikání

3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání,

4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků,

5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

 

 

 

Výše uvedené (s odkazem na další níže připojenou judikaturu) lze shrnout následovně:

řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením je zapovězeno

- jak dlužníku, na nějž se podle norem hmotného práva stále pohlíží jako na podnikatele (srovnej § 2 odst. 3 ObchZ, podrobněji viz např. závěry níže uvedeného judikátu 1), a to i kdyby v době podání návrhu na povolení oddlužení již fakticky nepodnikal a ani neměl žádné dluhy z podnikání (k tomu viz výjimku vyplývající z níže uvedeného judikátu 4),

- tak i dlužníku, který již svou podnikatelskou činnost ukončil (např. tím, že živnostenský úřad na jeho žádost zrušil živnostenské oprávnění postupem dle § 58 odst. 1 živnostenského zákona, nebo dlužník již na základě tohoto oprávnění fakticky nepodniká), nebo podnikatelkou činnost přerušil (k jeho oznámení bylo provozování živnosti přerušeno), má však dluhy z podnikání, jež vzhledem k okolnostem věci - ve smyslu závěrů výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 21. 4. 2009 - je nutno za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení pokládat (podrobněji viz též závěry níže uvedených judikátů).

 

Dluhy z podnikání, jež zakládají nepřípustnost oddlužení, je třeba rozumět i závazky z podnikání, jež dlužník nenabyl vlastní podnikatelskou činností. Nepřípustným je oddlužení i v případě dlužníka, který podnikatelem není ani jím nikdy nebyl, leč má nezanedbatelné dluhy z podnikání jiné osoby, jež nabyl na základě svého dispozitivního právního úkonu (např. jím uzavřené smlouvy o prodeji podniku), jímž se dobrovolně ocitl v postavení osoby, jež má dluhy z podnikání, a jež svým úkonem projevila vůli osobně se účastnit na podnikání. Takové důsledky by zřejmě nebylo možno zásadně dovodit jen ve vztahu k závazkům z podnikání, jež dlužník nabyl děděním, když dědictví se podle § 460 ObčZ nabývá již smrtí zůstavitele a skutečnost, že dědic dědictví neodmítne, by mu zřejmě spravedlivě vzato neměla jít k tíži).

 

 

Tyto závěry podporuje a dále doplňuje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSUL 70 INS 3940/2008, 29 NSČR 9/2009 ze dne 23. 2. 2011, uveřejněné pod č. 112/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (ve smyslu § 389 odst. 1 a § 390 odst. 3 IZ), splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který svým majetkem pouze zajistil jako směnečný rukojmí dluh jiné osoby z jejího podnikání.

 

Nejvyšší soud tu vysvětlil, že z možnosti podat úspěšně návrh na povolení oddlužení (jako k tomu oprávněná osoba) je vyloučen dlužník, který svým jednáním projevuje vůli osobně se účastnit na podnikání (např. tím, že koupí podnik), ale nikoliv dlužník, jenž svým úkonem toliko poskytl majetkovou garanci (záruku) za uspokojení pohledávek věřitele vůči jinému dlužníku-podnikateli.

 

Nejvyšší soud dále v usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněném pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil závěry vyjádřené právní větou:

I. Závěr, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, jenž vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, může být i po povolení oddlužení podkladem pro neschválení oddlužení.

II. Dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

III. Schválení oddlužení nebrání zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků, ale jeho věřitel nepřihlásil tomu odpovídající pohledávku včas do insolvenčního řízení. Schválení oddlužení nebrání ani zjištění, že dlužník má dluh z podnikání, jestliže jiný dlužníkův věřitel nepřihlásil pohledávku včas do insolvenčního řízení a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů.

 

K poslední části právní věty Nejvyšší soud vysvětlil, že v popsaném případě důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele), logicky odpadá. Dále v tomto rozhodnutí vysvětlil důvody svého závěru, že požadavek subjektivní přípustnosti oddlužení (bez kterého zásadně nelze přikročit k rozhodnutí, zda oddlužení má být vůbec povoleno) trvá i po případném povolení oddlužení. K tomu zdůraznil, že kdyby nemělo platit, že subjektivní přípustnost oddlužení lze zkoumat i po povolení oddlužení (před rozhodnutím o jeho schválení), pak by nemělo smyslu pojmenovat ku prospěchu dlužníka jako kritéria, jež mohou zvrátit závěr o subjektivní nepřípustnosti oddlužení, ta, jež byla z R 79/2009 vypočtena výše pod body 3) až 5). Četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, a to, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení, lze totiž účinně zkoumat až ve fázi schvalování oddlužení (v jejímž průběhu se ve lhůtě určené rozhodnutím o úpadku přihláškami zpravidla konstituuje konečná podoba dlužníkových závazků a utváří vůle věřitelů co do způsobu řešení dlužníkova úpadku).

 

K tématu viz také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 13/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněné pod č. 111/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Je vyloučeno činit vůči dlužníku závěr směřující k posouzení subjektivní přípustnosti jeho návrhu na povolení oddlužení prostřednictvím úvah o podnikatelské povaze jeho závazků (dluhů) dříve, než insolvenční soud splní povinnost vyzvat dlužníka k doložení řádného seznamu závazků opatřeného prohlášením ve smyslu § 104 odst. 4 IZ.

 

Další judikáty k podmínce subjektivní přípustnosti oddlužení jsou zařazeny v závěru této části

 

Specifika oddlužení manželů s majetkem a závazky náležejícími do SJM

Upozorňujeme na judikatorní závěry stran problematiky oddlužení manželů, jejichž majetek a závazky patří do společného jmění manželů (tomuto tématu a jeho souvislostem, včetně zkoumání podmínek oddlužení, se věnuje část 9/2.2.1 a v příslušných souvislostech i další části).

 

Odmítnutí návrhu

Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 IZ požadavkem, že dlužník není podnikatelem ani nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ, jak uvedeno níže. - ad a) + b). K odmítnutí návrhu na povolení oddlužení z tohoto důvodu však nemůže dojít dříve, než je tento návrh právně perfektní, tj. opatřený všemi předepsanými obsahovými náležitostmi i předepsanými přílohami (viz část 9/2.2), neboť jen tehdy insolvenční soud může skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné legitimace (včetně rozsahu a charakteru závazků dlužníka) posoudit (k tomu viz např. závěry níže uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 27 INS 5993/2010, 3 VSPH 657/2010-A ze dne 30. 8. 2010 citovaného v dalších souvislostech).

 

Zkoumání věcné legitimace i po povolení oddlužení

Jak vyplývá z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, R 113/2011, požadavek subjektivní přípustnosti oddlužení trvá i po povolení oddlužení, a soud se jeho zkoumáním zabývá v rámci posuzování, zda tu nejsou důvody k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, jež dle § 405 odst. 1 IZ indikují rozhodnutí o neschválení oddlužení. (viz část 9/5). Proto dospěje-li soud po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení z podnětu přihlášených věřitelů, insolvenčního správce nebo z vlastní činnosti k poznatku, že je dána některá ze zákonných překážek, jež povolení oddlužení a tedy i jeho schválení brání, není důvodu, aby nechal věřitele hlasovat o způsobu oddlužení, neboť takovéto skutkové zjištění může vést jedině k rozhodnutí o neschválení povoleného oddlužení, spojenému dle § 405 odst. 2 IZ s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem.(k tomu viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 45 INS 5443/2009, 1 VSPH 730/2009-B ze dne 15. 1. 2010, citovaného níže v jiné souvislosti).

 

Další judikáty

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 27 INS 5993/2010, 3 VSPH 657/2010-A ze dne 30. 8. 2010 se obecně vyslovuje k požadavku řádného odůvodnění rozhodnutí, jímž byl návrh na povolení oddlužení zamítnut, odmítnut nebo soud vzal na vědomí jeho zpětvzetí, a v návaznosti na to se vyjadřuje k okolnostem rozhodným pro zjištění, že dlužníka lze považovat za podnikatele, a že má dluhy podnikatelského charakteru (citace z odůvodnění):

„Ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat vždy požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, a to s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, s nimiž se pojí rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem ( § 396 odst. 1 IZ), tedy jak zamítnutí návrhu, tak i rozhodnutí, jímž soud takový návrh odmítne nebo vezme na vědomí jeho zpětvzetí, musí být s ohledem na povahu těchto rozhodnutí vždy odůvodněna (tj. užití § 169 odst. 2 OSŘ. zde nepřichází v úvahu), přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 OSŘ. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

......... V odůvodnění usnesení soud neuvedl, jakou právní úpravu při svém rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení aplikoval, v tom směru se omezil jen na závěr, že oddlužení nelze povolit. S ohledem na důvody, s nimiž tento závěr spojil, lze usuzovat, že v případě dlužnice měl za nesplněné subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení vyplývající z § 389 odst. 1 IZ. Nejenže však takovému poznatku - jak vysvětleno shora - odpovídá odmítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ, nikoli jeho zamítnutí, ale navíc soud pro závěr o nedostatku věcné legitimace dlužnice nenabídl prakticky žádná skutková a právní zjištění. Z pouhého konstatování, že dlužnice „má živnostenský list“, nelze bez dalšího usuzovat, že na ni lze nahlížet jako na podnikatele dle § 2 odst. 2 písm. b) ObchZ, tedy jako na osobu, která na základě živnostenského oprávnění je k podnikání oprávněna (provozování živnosti nebylo přerušeno nebo pozastaveno nebo soudem zakázáno) a také tuto podnikatelskou činnost definovanou v § 2 odst. 1 ObchZ provádí. Stejně tak soud nijak neozřejmil svůj závěr, že dlužnice má dluhy z podnikání. Neuvedl, o které konkrétní dluhy se má jednat a z čeho dovodil, že mají podnikatelský charakter (tedy že pocházejí ze závazkového vztahu založeného mezi dlužnicí a věřitelem jako podnikateli při provozování jejich podnikání, anebo jde o dluhy z neuhrazených zákonných odvodů vázaných svým vznikem k období jejího podnikání). Svůj poznatek o existenci dluhů z podnikání soud nijak nekonfrontoval ani se závěry zmíněného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21. 4. 2009 (R 79/2009), žádné skutečnosti z toho hlediska podstatné (zejména údaj o rozsahu podnikatelských dluhů v porovnání s ostatními závazky dlužnice) neuvedl.“

 

2) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 45 INS 5443/2009, 1 VSPH 730/2009-B ze dne 15. 1. 2010 se vyjadřuje k povaze závazků z titulu zákonných odvodů za dobu dlužníkovy podnikatelské činnosti. V tomto rozhodnutí odvolací soud vyšel z poznatku, že dlužník má (při přezkumném jednání již byly při absenci popření dlužníka zjištěny) závazky vůči České správě sociálního zabezpečení a vůči finančnímu úřadu, které se zcela (či přinejmenším z valné části) váží k předchozí podnikatelské činnosti dlužníka, a z toho dovodil, že tyto představují dluhy z podnikání, jež ve smyslu § 389 odst. 1 IZ dlužníkovu vstupu do oddlužení brání. Protože předmětné dluhy představují v porovnání s celkovou výší všech nezajištěných pohledávek dlužníka nikoli marginální, ale naopak jejich podstatnou část, a protože přihlašovatelé těchto pohledávek nedali najevo, že jsou s jejich podrobením režimu oddlužení srozuměni (či s tím na schůzi věřitelů dokonce výslovně nesouhlasili) - viz výše zmíněné závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 21. 4. 2009, nelze dospět k jinému závěru, než že ve smyslu § 389 odst. 1 IZ dlužník není osobou, jež by byla oprávněna domáhat se řešení svého úpadku oddlužením. Taková okolnost dle § 405 odst. 1 IZ bez dalšího vylučuje, aby soud povolené oddlužení schválil.

 

K veřejnoprávním dluhům majícím z hlediska § 389 odst. 1 IZ povahu podnikatelských viz také následné závěry výše citovaného publikovaného usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, R 113/2011.

 

3) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 46 INS 9030/2009, 3 VSPH 8/2010-A ze dne 24. 6. 2010 se vyslovuje k okolnostem rozhodným pro posouzení závazků dlužníka jako dluhu z podnikání (citace z odůvodnění):

„Z listin, jež dlužnice k doložení svých závazků předložila, je totiž zřejmé, že její dluh vůči orgánu správy sociálního zabezpečení v celkové výši 9 669 Kč vznikl v období její podnikatelské činnosti (jako dluh vůči osobě samostatně výdělečně činné), a tedy je třeba na něj nahlížet jako na závazek z podnikání. Stejný charakter nutno dovodit i ostatních závazků zmíněných soudem prvního stupně, když jak dluh vůči ČEZ Prodej, s.r.o. ve výši 11 251,50 Kč, tak dluhy vůči T-Mobile Czech Republic, a.s. ve výši 26 371 Kč a vůči GE Money Bank, a.s. ve výši 200 361 Kč (se soudem přiznanou náhradou nákladů řízení ve výši 8 020 Kč a příslušným úrokem z prodlení) vyplývají ze smluv, jež dlužnice uzavřela s těmito věřiteli (podnikateli) v době své podnikatelské činnosti, a to jako podnikatelka. Závěr o podnikatelském charakteru uvedených závazků nemůže zpochybnit námitka dlužnice, že žádný z úvěrů nebyl užit k podnikání. Takové tvrzení se jednak může vztahovat toliko k posledně uvedenému dluhu, a navíc nejde ani o tvrzení právně významné, neboť poukazuje jen na následné naložení s úvěrovými prostředky, nikoli na okolnosti vzniku příslušného závazkového vztahu, jež jsou pro posouzení jeho povahy rozhodné“.

 

4) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010-A ze dne 11. 5. 2010 se (ve fázi řízení před povolením oddlužení - v rámci rozhodování o záloze na náklady insolvenčního řízení) vyslovuje k situaci, kdy dlužník nemohl sehnat práci a ve snaze získat příjmy pro placení svých (spotřebitelských) závazků začal podnikat - tedy z toho hlediska je podnikatelem, který ovšem nemá žádné dluhy z podnikání. V usnesení se vyslovuje závěr, že dlužníkovi, který není v pracovním poměru, nelze odpírat oddlužení plněním splátkového kalendáře jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, jež nepocházejí z podnikání, bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost. To ovšem předpokládá, že dlužník bude schopen doložit, že jako OSVČ má pravidelný příjem, z něhož by měl uhradit první splátku ( § 406 odst. 3 písm. b/ IZ) plněním splátkového kalendáře.

 

 

5) Na závěry předešlého rozhodnutí ad 4) navazuje usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 5412/2010, 3 VSPH 719/2010-A ze dne 15. 9. 2010 (citace z odůvodnění):

„S ohledem na dlužníkovu odvolací argumentaci považoval odvolací soud pro potřeby dalšího řízení za nutné zdůraznit, že podstatou podmínky přípustnosti oddlužení vyplývající z § 389 odst. 1 IZ je vymezit institut oddlužení jako způsob řešení úpadku, jenž zásadně (s výjimkou okolností popsaných Nejvyšším soudem ve výše zmíněném usnesení sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSCR 3/2009-A ze dne 21. 4. 2009, (R 79/2009) není určen k vypořádání podnikatelských závazků. K tomu Vrchní soud v Praze (kupř. v usnesení sp. zn. KSUL 43 INS 286/2008, 1 VSPH 236/2008-A ze dne 15. 8.

Nahrávám...
Nahrávám...