Nenávrhová
předběžná opatření
IZ
upravuje následující předběžná opatření, která lze nařídit i bez návrhu.
A)
PŘEDBĚŽNÉ OPATŘENÍ, JÍMŽ SE USTANOVUJE PŘEDBĚŽNÝ SPRÁVCE VYJMA PŘÍPADU
UVEDENÉHO V § 84 ODST. 2 IZ
Podle § 82 odst. 2 písm. a) IZ může
insolvenční soud ustanovit předběžného správce. Činí tak ve fázi od podání
insolvenčního návrhu do rozhodnutí o něm, resp. do rozhodnutí o úpadku dlužníka,
kdy nejpozději funkce předběžného správce zaniká. K ustanovení předběžného
správce je třeba návrhu (některého z přihlášených věřitelů) jen za speciální
situace uvedené v § 84 odst. 2 IZ (viz část 4/3.2.1) Ve všech
ostatních zákonem předvídaných případech není k ustanovení předběžného správce
návrhu zapotřebí. IZ přitom rozlišuje případy, kdy insolvenční soud předběžného
správce ustanovit musí (kdy je toto opatření obligatorní), a kdy takové opatření
záleží na jeho úvaze (a je tedy fakultativní). K tématu ustanovení předběžného
správce a vymezení jeho činnosti viz podrobnější výklad /3.6.1.
B) PŘEDBĚŽNÉ OPATŘENÍ, JÍMŽ SE OMEZUJÍ ÚČINKY
SPOJENÉ SE ZAHÁJENÍM INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ
Dne
1. 11. 2012 nabyla účinnosti tzv. protišikanozní
novela IZ provedená zákonem č. 334/2012 Sb., jejíž cílem bylo zejména
reagovat na rozmáhající se praxi ze strany věřitelů, kteří se podáním insolvenčních
návrhů snažili vyřadit (eliminovat) své konkurenty v podnikatelském prostředí. Jinými slovy, novela byla reakcí na pokusy
zneužít transparentnosti insolvenčního řízení a účinků spojených s jeho
zahájením k poškození zájmů třetích osob nebo dlužníka. Tato úprava však byla
(je) namířena nejen proti nepoctivým záměrům navrhujících věřitelů, nýbrž i
proti obdobným záměrům dlužníků spočívajících např. ve snaze blokovat exekuční řízení
insolvenčními návrhy, jež nebyly (nejsou) míněny vážně.
Jedním
z opatření, jež mají přispět k efektivnímu zásahu proti takovým postupům, je rozšíření
pravomocí insolvenčního soudu, jemuž se nově umožňuje, aby
v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu nařídil předběžné opatření
dle § 82 odst. 2 písm. b) IZ směřující proti účelovým
insolvenčním návrhům. Podle tohoto ustanovení může insolvenční soud
omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jež
jsou uvedeny v § 109 odst. 1 písm. b) a c) IZ, dle něhož je ohledně majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do
jeho majetkové podstaty zakázáno uplatnit a nově nabýt právo na uspokojení ze
zajištění a provést výkon rozhodnutí a exekuci. Toto předběžné opatření může
soud stejně jako v případě předběžných opatření dle § 82 odst. 3 IZ (viz část 4/3.2.1) nařídit
jen z důvodů hodných zvláštního zřetele a jen pokud to neodporuje společnému
zájmu věřitelů (viz § 2 písm. j) IZ a část 2/1.2). Může tak činit ve fázi od podání insolvenčního
návrhu do rozhodnutí o něm, resp. do rozhodnutí o úpadku s tím, že pokud
insolvenční soud po rozhodnutí o úpadku své rozhodnutí o předběžném opatření
nezmění, dle § 140 odst. 1 IZ účinky spojené s jeho nařízením nadále trvají.
Domníváme
se, že novou úpravou se soudu otevírá např. možnost nařídit předběžné opatření,
jímž povolí provedení (dokončení) výkonu rozhodnutí či exekuce dlužníkova
majetku s podmínkou, že výtěžek dosažený zpeněžením tohoto majetku bude po
dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení.
Doručení rozhodnutí
Rozhodnutí o nařízení předběžného opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) IZ se
doručuje vyvěšením na úřední desce insolvenčního soudu a jeho současným zveřejněním
v insolvenčním rejstříku, dlužníkovi, předběžnému správci, osobě, která takový
návrh podala, a insolvenčnímu navrhovateli se doručuje do vlastních rukou.
Judikatura
1) Usnesení
Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 25 INS 12826/2013, 1 VSPH 1262/2013-A
ze dne 19. 8. 2013 (citace z odůvodnění):
Účelem
insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka ( § 3 IZ) některým ze způsobů stanovených
insolvenčním zákonem ( § 4 IZ) a podle zásad IZ ( § 5 IZ). S ohledem na zvláštní charakter
insolvenčního řízení, jímž jsou zpravidla dotčena nejen práva a právní zájmy
dlužníka a věřitelů jako účastníků řízení, ale též dalších osob, vyvolává
zahájení insolvenčního řízení zvláštní účinky ( § 109 IZ), mezi něž patří i nemožnost provést
nařízený výkon rozhodnutí či exekuci na majetek dlužníka, neboť IZ upravuje
postup při uspokojení všech přihlášených pohledávek dlužníkových věřitelů, a
zachování individuální možnosti vymáhání práv jednotlivých věřitelů by
kolidovalo s účelem insolvenčního řízení.
Ze
shora uvedených zjištění však vyplývá, že v projednávané věci dlužník
opakovaným zahajováním insolvenčního řízení (a jejich opakovaným ukončováním
v důsledku vlastního procesního zavinění) za situace, kdy již probíhají řízení
o nařízených exekucích na jeho majetek, zneužívá zmíněného účinku zahájení
insolvenčního řízení, zatímco v insolvenčním řízení nelze pro jeho obstrukční
chování pokračovat.
Soud
I. stupně proto dle názoru odvolacího soudu správně aplikoval § 82 odst. 2 písm. b) IZ, neboť toto ustanovení
dopadá nejen na situaci vyvolanou šikanózními návrhy podanými věřiteli vůči dlužníku,
ale též na případy, kdy obstrukční jednání dlužníka znemožňuje jak řádný postup
v insolvenčním řízení, tak i individuální výkon práva jednotlivými věřiteli.
Důvody zvláštního zřetele hodné pro vydání předběžného opatření proto i dle
názoru odvolacího soudu lze spatřovat v jednání dlužníka, který
opakovaným podáváním insolvenčních návrhů, jejichž řádnému projednání následně
svým procesním jednáním brání, zneužívá účinků zahájení insolvenčního řízení
znemožňujících pokračování v zahájených exekučních řízeních.
C) Předběžné opatření k zajištění rozsahu majetkové podstaty
Jak
již bylo výše řečeno, insolvenční soud je dle § 111 odst. 1 a § 112 odst. 1 IZ oprávněn dlužníka jakkoli
omezit v nakládání s majetkovou podstatou, přičemž § 113 odst. 1 IZ speciálně upravuje některé z
povinností, které lze dlužníkovi nebo třetím osobám v rámci této činnosti
insolvenčního soudu uložit. Insolvenční zákon zde konkrétně stanoví, že pokud
má insolvenční soud před rozhodnutím o úpadku za to, že je nutné
zabránit hrozícím změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, může i bez návrhu nařídit předběžné opatření, jímž
a) uloží
dlužníkovi, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náležejícími do jeho
majetkové podstaty (např. je nezcizoval, nedaroval, nepronajal, nezastavil
apod.), nebo
b) rozhodne,
že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se
souhlasem předběžného správce, nebo
c) nařídí,
aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly
dlužníkovi, ale předběžnému správci - jestliže tyto osoby poté (přesto)
plní dlužníkovi (namísto toho, aby plnily předběžnému správci), nejsou tím
podle § 114 IZ svého závazku zproštěny (tzn. že předběžný
správce je oprávněn po nich plnění nadále vymáhat), ledaže prokážou, že o předběžném
opatření nemohly vědět.
Povinnost nařídit PO i bez návrhu
Jak vyplývá ze shora uvedeného, předběžné opatření k zajištění
rozsahu majetkové podstaty je soud oprávněn vydat i bez návrhu, jsou-li splněny
podmínky vyjádřené v ustanovení § 113 odst. 1 IZ. Slova zákona insolvenční
soud může i bez návrhu nařídit, užitá v citovaném ustanovení, jsou
v soudní praxi (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn.
MSPH 96 INS 5317/2008, 3 VSPH 17/2010-B ze dne 8. 2. 2010 uveřejněné pod
č. 87/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vykládána tak, že
k rozhodnutí, které není podmíněno návrhem účastníka řízení, soud přistoupí
- ve smyslu je povinen tak učinit - jestliže je naplněna hypotéza právní normy. Pokud tedy insolvenční soud v řízení zjistí, že dlužník,
který je osobou s dispozičním oprávněním, nakládá s majetkem náležejícím
do majetkové podstaty tak, že tím poškozuje oprávněné zájmy věřitelů, pak je
povinen přijmout opatření, jež takovému jednání dlužníka zabrání. Tím může
typicky být zákaz nenakládat s určitými věcmi nebo právy, anebo zákonem
výslovně předjímaná možnost podmínit dlužníkovo nakládání s majetkovou
podstatou nebo její částí souhlasem předběžného správce.
Opětovně budiž zdůrazněno, že není vyloučeno, aby insolvenční soud
omezil dlužníkovi majetkové dispozice i jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 113 IZ. Dovozujeme, že proti všem takovým
rozhodnutím insolvenčního soudu je přípustné odvolání (k odvolání proti předběžnému
opatření vydanému podle § 113 IZ podrobněji níže v pasáži o opravném
prostředku).
Vydá-li insolvenční soud předběžné opatření podle § 113 odst. 1 IZ, ustanoví současně předběžného
správce, pokud již tak neučinil dříve (např. v rámci předběžného opatření podle § 112 IZ).
Podmínky pro nařízení PO
Podmínky
pro nařízení tohoto předběžného opatření jsou dány tam, kde konkrétní jednání
dlužníka odůvodňuje obavu, že by účel či cíl insolvenčního zákona formulovaný v § 1 IZ (viz část 2/1.1) mohl být ohrožen,
avšak pouze za předpokladu, že obecné zákonné omezení vyplývající z § 111 IZ (viz část 4/3.1.1) k zajištění téhož
nepostačuje.
Odůvodnění rozhodnutí
Vrchní soud v Praze se ve výše zmíněném usnesení
R 87/2010 vyjádřil i k problematice odůvodňování usnesení o předběžném
opatření k zajištění rozsahu majetkové podstaty s ohledem na
ustanovení § 169 OŠŘ. Konstatoval, že toto ustanovení má
logickou návaznost na úpravu těch předběžných opatření (dle § 74 násl. OSŘ), která lze
vydat jen na návrh. Tato předběžná opatření jsou vždy vydávána na riziko
navrhovatele, jehož stíhá případná odpovědnost za škodu či jinou újmu podle § 77a OSŘ. Vydávána jsou soudem bezodkladně, případně
v krátkých lhůtách podle § 75c odst. 2 OSŘ, bez slyšení účastníků, jestliže
navrhovatel prokáže potřebu zásahu soudu v podobě předběžného opatření a
osvědčí skutečnosti rozhodné pro uložení konkrétního předběžného opatření.
V logické vazbě na tuto úpravu, jež je založena na předpokladu, že není
prostoru pro zjišťování stanoviska žalovaného či jiného účastníka řízení, jenž…