Odpovědnost
insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu
Pokud insolvenční správce
a) porušil
povinnosti uložené mu insolvenčním zákonem nebo insolvenčním soudem, nebo
b) nepostupoval při výkonu své funkce s odbornou
péčí
odpovídá
podle § 37 odst. 1 IZ za škodu nebo jinou újmu (ušlý zisk), kterou tím dlužníkovi,
věřitelům nebo třetím osobám způsobil. Předchozí právní úprava ( § 8 odst. 2 ZKV) a soudní judikatura (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
publikované pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
upravovaly odpovědnost správce konkursní podstaty jako odpovědnost za škodu
zaviněným porušením povinností podle § 420 odst. 1 ObčZ, přičemž zavinění (ve formě úmyslu nebo nedbalosti) bylo presumováno. To
znamená, že pokud správce v konkrétním případě prokázal, že nevěděl, že svým
jednáním může způsobit škodu, a ani podle okolností případu to předvídat neměl
a nemohl, své odpovědnosti za škodu se zprostil. Oproti tomu § 37 odst. 1 IZ nově upravuje (zpřísňuje) odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo
jinou újmu tak, že ji koncipuje jako objektivní odpovědnost obdobně jako
obchodní zákoník v § 373 a
násl. (popř. v § 194 odst. 5 ObchZ). Insolvenční správce se této odpovědnosti nezprostí průkazem, že
porušení povinností, resp. škodu, nezavinil - zprostí se jí jen pokud prokáže,
že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí,
které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního
řízení. O vyloučení odpovědnosti insolvenčního správce tak bude třeba uvažovat
v případě, že škodu způsobila vnější okolnost (např. živelní pohroma), které
insolvenční správce nemohl (posuzováno s ohledem ke konkrétním okolnostem
posuzované věci) zabránit ani při využití veškeré objektivně možné snahy.
Škoda
nebo jiná újma způsobená třetími osobami
Jak
již bylo řečeno, insolvenční správce není povinen plnit své povinnosti v
insolvenčním řízení vždy osobně ( § 39 odst. 2 a 3 IZ). Když nevykonává funkci osobně, odpovídá podle § 37 odst. 2 IZ za
škodu nebo jinou újmu způsobenou
a) osobami,
které použil k plnění,
b) zaměstnanci
dlužníka působícími v rozsahu své dosavadní činnosti,
c) jinými
osobami ve smluvním vztahu (jiném než pracovním) s dlužníkem.
Postavení
poškozeného (dlužníka, věřitelů, popř. třetích osob) tak není dotčeno tím, že
insolvenční správce neplnil sám, ani tím, že byl oprávněn použít třetí osobu ke
splnění své povinnosti, a konečně ani tím, že škodu nebo jinou újmu způsobili
zaměstnanci dlužníka, popř. jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem. Tyto
osoby neodpovídají za způsobenou škodu poškozeným subjektům, nýbrž podle příslušných
předpisů přímo insolvenčnímu správci (např. zaměstnanec odpovídá za škodu
insolvenčnímu správci jako zaměstnavateli podle pracovněprávních předpisů).
Domníváme se, že v těchto případech se insolvenční správce zprostí odpovědnosti
za škodu nebo jinou újmu pouze tehdy, jestliže výše popsané liberační důvody
(tj. že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého
úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu
insolvenčního řízení) prokáže nejen u sebe, ale i u těchto třetích osob.
Pojetí
škody a ušlého zisku
Právní teorie i
soudní praxe (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971 nebo rozhodnutí téhož
soudu ze dne 23. 4. 2008, sp.zn. 25 Cdo 870/2006) chápe škodu jako
újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi,
a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím
peněz, nedochází-li k naturální…
