dnes je 2.12.2022

Input:

Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu

4.10.2012, Zdroj: Verlag Dashöfer

15.2.3.8
Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu

Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu

 

Pokud insolvenční správce

a) porušil povinnosti uložené mu insolvenčním zákonem nebo insolvenčním soudem, nebo

b) nepostupoval při výkonu své funkce s odbornou péčí

odpovídá podle § 37 odst. 1 IZ za škodu nebo jinou újmu (ušlý zisk), kterou tím dlužníkovi, věřitelům nebo třetím osobám způsobil. Předchozí právní úprava ( § 8 odst. 2 ZKV) a soudní judikatura (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) upravovaly odpovědnost správce konkursní podstaty jako odpovědnost za škodu zaviněným porušením povinností podle § 420 odst. 1 ObčZ, přičemž zavinění (ve formě úmyslu nebo nedbalosti) bylo presumováno. To znamená, že pokud správce v konkrétním případě prokázal, že nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu, a ani podle okolností případu to předvídat neměl a nemohl, své odpovědnosti za škodu se zprostil. Oproti tomu § 37 odst. 1 IZ nově upravuje (zpřísňuje) odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu tak, že ji koncipuje jako objektivní odpovědnost obdobně jako obchodní zákoník v § 373 a násl. (popř. v § 194 odst. 5 ObchZ). Insolvenční správce se této odpovědnosti nezprostí průkazem, že porušení povinností, resp. škodu, nezavinil - zprostí se jí jen pokud prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. O vyloučení odpovědnosti insolvenčního správce tak bude třeba uvažovat v případě, že škodu způsobila vnější okolnost (např. živelní pohroma), které insolvenční správce nemohl (posuzováno s ohledem ke konkrétním okolnostem posuzované věci) zabránit ani při využití veškeré objektivně možné snahy.

 

Škoda nebo jiná újma způsobená třetími osobami

Jak již bylo řečeno, insolvenční správce není povinen plnit své povinnosti v insolvenčním řízení vždy osobně ( § 39 odst. 2 a 3 IZ). Když nevykonává funkci osobně, odpovídá podle § 37 odst. 2 IZ za škodu nebo jinou újmu způsobenou

a) osobami, které použil k plnění,

b) zaměstnanci dlužníka působícími v rozsahu své dosavadní činnosti,

c) jinými osobami ve smluvním vztahu (jiném než pracovním) s dlužníkem.

Postavení poškozeného (dlužníka, věřitelů, popř. třetích osob) tak není dotčeno tím, že insolvenční správce neplnil sám, ani tím, že byl oprávněn použít třetí osobu ke splnění své povinnosti, a konečně ani tím, že škodu nebo jinou újmu způsobili zaměstnanci dlužníka, popř. jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem. Tyto osoby neodpovídají za způsobenou škodu poškozeným subjektům, nýbrž podle příslušných předpisů přímo insolvenčnímu správci (např. zaměstnanec odpovídá za škodu insolvenčnímu správci jako zaměstnavateli podle pracovněprávních předpisů). Domníváme se, že v těchto případech se insolvenční správce zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu pouze tehdy, jestliže výše popsané liberační důvody (tj. že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení) prokáže nejen u sebe, ale i u těchto třetích osob.

 

Pojetí škody a ušlého zisku

Právní teorie i soudní praxe (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971 nebo rozhodnutí téhož soudu ze dne 23. 4. 2008, sp.zn. 25 Cdo 870/2006) chápe škodu jako újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální

Nahrávám...
Nahrávám...