Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů

2.12.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

9.6.2
Osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů

Mgr. Ivana Mlejnková

viz Splnění oddlužení je vysvětleno, že novela IZ provedená zákonem č. 31/2019 Sb.s účinností od 1.6.2019 zavedla v rámci řešení úpadku dlužníka oddlužením zásadní koncepční změny.

V rámci těchto změn jsou též nově definovány podmínky pro splnění oddlužení, kdy oproti původní právní úpravě

−prostřednictvím ust. § 412a IZ je pro každý způsob oddlužení nově a výslovně vymezeno, kdy je oddlužení v té které formě splněno,

−současně ust. § 413 IZ (mimo jiné) předvídá buď rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení, nebo případné rozhodnutí o nesplnění oddlužení.

Tato novelizace podmínek splnění oddlužení je spojena zejména se současnými změnami

  • ohledně způsobů (forem) oddlužení (§ 398 IZ), jež lze nadále provést pouze jako

A) oddlužení zpeněžením majetkové podstaty,

anebo

B) oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, které (co nově koncipovaná kombinovaná a přitom primární forma oddlužení) nahradilo původní formu oddlužení prováděnou výhradně plněním splátkového kalendáře i fakultativní kombinovanou formu se zpeněžením majetkové podstaty nebo její části (realizovanou jen na návrh insolvenčního správce a se souhlasem dlužníka);

  • ohledně objektivní přípustnosti oddlužení (§ 395 IZ), kdy především (v souladu se sledovaným cílem zpřístupnit oddlužení širšímu okruhu dlužníků)

- pro oba způsoby oddlužení je odklizen dosavadní požadavek minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu 30 % jejich výše dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ ve znění účinném do 31.5.2019, nebyla-li dlužníkem s věřiteli předem dohodnuta nižší hodnota plnění [§ 392 odst. 1 písm. c) IZ v témže znění],

který byl stanoven jakožto podmínka umožnění vstupu dlužníka do oddlužení (jeho povolením a následným schválením) a podmínka úspěšného završení oddlužení osvobozením dlužníka od placení zbytku dluhů (§ 414 a § 415 IZ v témže znění), kdy v rámci oddlužení splátkovým kalendářem při nižší splátce stanovené soudem (§ 398 odst. 4 IZ v témže znění) muselo jít o uspokojení nezajištěných pohledávek minimálně v rozsahu 50 %.

Nutným důsledkem opuštění požadavku dosažení uvedené minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů pak je i zrušení ust. § 415 IZ, jež upravovalo podmínky přiznání osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů při nesplnění oné minimální hodnoty plnění. V ponechané základní úpravě podmínek osvobození od zbytku dluhů (§ 414 IZ) a a rozsahu osvobození (§ 416 IZ) byly současně provedeny některé dílčí změny.

Předmětná novelizace provedená zákonem č 31/2019 Sb. se ovšem (dle přechodného ustanovení této novely) použije jen v insolvenčních řízeních, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka až od účinnosti dané novely, tj. od 1.6.2019. To znamená, že v těch insolvenčních řízeních, v nichž bylo rozhodnuto o úpadku do uvedeného data, se pokračuje - i co do podmínek pro osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů podle právní úpravy účinné do 31.5.2019.

Režim do 31.5.2019 – archiv III

Výklad a judikatura k podmínkám osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů a rozsahu tohoto osvobození v právním režimu do 31.5.2019 – viz archiv III této části.

PRÁVNÍ ÚPRAVA OD 1.6.2019

Přiznání osvobození jedině při rozhodnutí o splnění oddlužení

Jak plyne z ust. § 414 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.6.2019), rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek (zbytku dluhů) je vyloučeno v případě, že insolvenční soud podle § 413 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.6.2019) rozhodnul o nesplnění oddlužení (viz viz Splnění oddlužení závěrečná pasáž pod heslem „ROZHODNUTÍ INSOLVENČNÍHO SOUDU”). Tehdy se soud v daném usnesení k osvobození dlužníka nijak nevyjadřuje, ani negativně; není toho zapotřebí, neboť v důsledku nesplnění oddlužení je dlužníkovo osvobození automaticky - ze zákona - vyloučeno.

Jedině pokud insolvenční soud

  • - rozhodnutím dle § 413 odst. 1 IZvzal na vědomí splnění oddlužení,
  • - a dlužník přitom řádně a včas splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení,

podle § 414 odst. 1 IZspojí s uvedeným rozhodnutím i rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (v němž zůstaly po realizaci schváleného oddlužení neuhrazeny).

Za těchto podmínek insolvenční soud rozhodne o osvobození ex offo, tj. i bez návrhu dlužníka, a nemusí k tomu provést ani jeho slyšení.

Splnění povinností dlužníka během oddlužení

Jak řečeno, ani v případě rozhodnutí insolvenčního soudu o akceptaci splnění oddlužení nedochází k přiznání osvobození dlužníka od placení zbytku automaticky, ale jen za předpokladu řádného a včasného splnění povinnosti dlužníka vyplývajících ze schváleného způsobu oddlužení (rozhodnutí o jeho schválení), tedy pokud takové závady nevyšly dodatečně najevo (po splnění oddlužení) anebo nebyly během oddlužení důvodem k jeho zrušení ve smyslu § 418 odst. písm. a) IZ (část Zrušení schváleného oddlužení).

Ohledně povinností dlužníka v průběhu jednotlivých způsobů oddlužení viz výklad v části Provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a části Provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty .

Pro oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty pak povinnosti dlužníka trvající po dobu trvání účinků tohoto oddlužení (od nastolení účinků jeho schválení do jeho splnění) upravuje také ust. § 412 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.6.2019). V tomto i dalších ustanoveních IZ je přitom opakovaně zdůrazněna též dlužníkova povinnost přiznávat veškeré své příjmy v plné výši a vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k  plnému uspokojení pohledávek jeho věřitelů. K tomu viz část Povinnosti dlužníka a insolvenčního správce . Dodáváme, že vynaložení veškerého potřebného úsilí dlužníka k úplnému uspokojení pohledávek věřitelů [§ 412 odst. 1 písm. h), ve znění účinném od 1.6.2019] je současně předpokladem rozhodnutí o splnění oddlužení v případě dle § 412a odst. 1 písm. c) IZ (v témže znění), tj. pokud má jít o splnění oddlužení splátkovým kalendářem se zpeněžením majetkové podstaty za dobu 5 let od jeho schválení (nepočítaje v to dobu případného přerušení průběhu oddlužení, a s připočtením případné doby jeho prodloužení - § 412b IZ v témže znění), ve kterém pohledávky nezajištěných věřitelů (bez přihlédnutí k podřízeným pohledávkám) nebyly uspokojeny alespoň v rozsahu 30% jejich výše (část Splnění oddlužení pasáž [B]).

Přitom platí, že jde-li o společné oddlužení manželů vedené v režimu § 394a IZ, všechny povinnosti plynoucí ze schváleného způsobu oddlužení musejí plnit oba dlužníci - manželé (a to i kdyby posléze přestali být manžely) – viz výklad v části Společné oddlužení manželů.

viz Povinnosti dlužníka a insolvenčního správce je současně vysvětleno, že insolvenční správce (v rámci svých dohledových povinností)

  • je obecně povinen (při každém způsobu řešení úpadku, a tedy i při oddlužení) podávat insolvenčnímu soudu a věřitelskému orgánu pravidelné písemné zprávy o stavu insolvenčního řízení, tedy i o stavu o plnění oddlužení (§ 36 odst. 2 IZ),

  • v rámci schváleného oddlužení navíc musí insolvenčnímu soudu (podle § 36 odst. 3 IZ) vždy neprodleně signalizovat příslušnou písemnou zprávou případný poznatek o zásadních závadách v plnění povinností dlužníka či o jeho nepoctivém záměru, tedy o okolnostech, jež by mohly zakládat důvod pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 až 3 IZ (ve znění účinném od 1.6.2019), či poznatek o jiných skutečnostech rozhodných pro průběh insolvenčního řízení,

  • ve zprávě o splnění oddlužení (podle § 36 odst. 4 IZ v témže znění) vždy také uvede, zda dlužník řádně plnil všechny povinnosti podle IZ a zda doporučuje rozhodnout o splnění oddlužení, popř. vyjádří též svoje stanovisko ohledně osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, třebaže s tím IZ výslovně nepočítá - takové správcovo stanovisko nicméně předpokládá předepsaný formulář této zprávy, třebaže zatím nikoli vyhovujícím způsobem – viz připojenou poznámku.

Pozn.: V odkazované části – a v části 9.6 - je zmíněno, že zprávu o splnění oddlužení je insolvenční správce povinen podat (elektronickým způsobem) na uveřejněném elektronickém formuláři, a že jeho současná podoba ovšem není k vyjádření jeho uvedeného stanoviska náležitě uzpůsobena. V jeho části B. kolonka s předepsaným textem „Insolvenční správce uvádí, že dlužník řádně splnil všechny povinnosti podle insolvenčního zákona a uložené rozhodnutím insolvenčního soudu”, svojí formulací nevhodně předjímá, že tu správce skutečně tvrdí řádné splnění povinností dlužníka, což pak buď potvrdí zvolenou možností ANO, anebo naopak neguje možností NE, ke které přitom formulář nepočítá s žádným bližším vysvětlením toho, v čem nesplnění povinností dlužníka spočívalo. (Se správcovým doporučením, zda insolvenční soud má /nebo nemá/ rozhodnout o splnění oddlužení, pak formulář vůbec nepočítá). V rámci kolonky „Doporučení insolvenčního správce” může správce zvolit buď možnost „přiznání osvobození od placení zbývajících pohledávek”, anebo možnost „zrušení schváleného oddlužení”, které je jednak obecně nepřípadná (po splnění oddlužení, které tu insolvenční správce oznamuje, již zrušení oddlužení zpravidla nepadá v úvahu) a navíc nenahrazuje chybějící možnosti „nepřiznání osvobození od placení zbývajících pohledávek”, kterou formulář nenabízí Dokud tedy nebude tento nedostatek formuláře zprávy o splnění oddlužení odstraněn, bude insolvenční správce nucen svoje případné negativní stanovisko k osvobození dlužníka od zbytku dluhů vtělit v rámci dané kolonky alespoň do pole určeného pro „Odůvodnění”, nebo je vyjádřit písemně jinak, než za využití formuláře.

- nezpochybněný poctivý záměr dlužníka

Budiž zdůrazněno, že esenciálním předpokladem řešení dlužníkova úpadku oddlužením - podmínkou jeho povolení, schválení a dokončení (nezrušení) - je nezpochybněný předpoklad poctivého záměru (poctivého jednání) dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ (srov. část Zamítnutí návrhu), který je tak rovněž podmínkou pro dosažení cíle oddlužení, jímž je osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů.

Proto (jak plyne z § 417 odst. 1 IZ) ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození proto mohou věřitelé uplatnit též námitku, že ke schválení oddlužení došlo na základě podvodného jednání dlužníka [viz níže pod heslem „Judikatura” uvedený judikát č. 1)], přičemž vyjdou-li takové skutečnosti najevo až později, mohou je věřitelé uplatnit s požadavkem na odejmutí přiznaného osvobození ještě po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o přiznání osvobození (část Zánik osvobození).

Rozhodnutí o ne/osvobození dlužníka při splnění oddlužení

Z uvedeného plyne, že rozhodnul-li soud, že bere na vědomí splnění oddlužení, pak v témže usnesení se současně vždy bez dalšího – tj. i bez bez návrhu dlužníka, obligatorně - vysloví svým rozhodnutí i k jeho osvobození od zbytků dluhů tak, že ve smyslu § 414 odst. 1 IZ

1) buď rozhodne o jeho osvobození od placení zbytku pohledávek (dluhů)

- protože podle § 412a IZ (ve znění účinném od 1.6.2019) oddlužení bylo splněno a v jeho průběhu - ani ze správcovy zprávy o splnění oddlužení či jinak - nevyšlo najevo, že by dlužník neplnil řádně a včas všechny své povinnosti vyplývající ze schváleného způsobu oddlužení (či takové závady nebyly významné, neovlivnily negativně průběh a výsledek schváleného oddlužení), ani mu nelze přičíst nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) IZ]; v případě splnění oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty dle § 412a odst. 1 písm. c) IZ přitom již jako předpoklad splnění takového oddlužení musela být zkoumána ta povinnost dlužníka, jež spočívá v požadavku vynaložit veškeré potřebné úsilí k plnému uspokojení pohledávek jeho věřitelů zahrnutých do oddlužení,

2) anebo mu toto osvobození nepřizná

- protože dlužník v daném splněném oddlužení dlužník neplnil řádně svoje podstatné povinnosti, anebo dodatečně vyšel najevo jeho nepoctivý záměr.

Rozsah a účinky přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů jsou vyloženy v další pasáži této části po názvem „Rozsah osvobození”.

V odkazované další pasáži - pod heslem „Ručitelé a jiné osoby s právem postihu” - je také vysvětleno, že rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů je přitom opodstatněno i v případě oddlužení, v němž byly pohledávky nezajištěných věřitelů zcela uspokojeny.

Odůvodnění, opravný prostředek

Rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení dle § 414 IZ, jakož i rozhodnutí, jímž soud dlužníku osvobození nepřizná, náleží mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je rozhodováno „ve věci samé”. Tedy jde o rozhodnutí svojí povahou meritorní (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20. 1. 2011, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které musí být za přiměřeného užití § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 téhož zákona (§ 7 IZ) i řádně odůvodněno.

Proti rozhodnutí ad 2) shora, jímž insolvenční soud dlužníku osvobození nepřiznal, se může odvolat pouze dlužník – ust. § 416 odst. 1 věta první IZ, ve znění účinném od 1.6.2019 [zjevně jen legislativním nedopatřením vzniklým v souvislosti s novelizací tohoto ustanovení z něj byla odstraněna správná dikce a místo ní ponechána původní vazba na „zamítnutí návrhu dlužníka”, o které se tu ale již nejedná (jednat nemůže) a které se v původním textu předmětného ustanovení vztahovalo k zamítnutí návrhu dlužníka na přiznání osvobození podle ust. § 415 IZ, danou novelou zrušeného].

Proti rozhodnutí ad 1) shora o přiznání osvobození přiznáno, se může odvolat pouze věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníkovi nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena; v odvolání však může namítat jen nesplnění předpokladů pro přiznání osvobození dlužníka (§ 416 odst. 1 věta druhá IZ, ve znění účinném od 1.6.2019).

K uvedenému jsou i nadále použitelné závěry vyjádřené např. v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 36 INS 1410/2008, 3 VSPH 1873/2014-B ze dne 30. 6. 2015 a jeho usnesení sp. zn. KSLB 57 INS 332/2010, 4 VSPH 1346/2015-B ze dne 1. 9. 2015), podle nichž proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníku osvobození podle § 414 IZ, může podat odvolání pouze nezajištěný věřitel, jenž byl účastníkem insolvenčního řízení (§ 14 IZ) a jehož zjištěná nezajištěná pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Totéž platí obdobně také pro legitimaci k podání odvolání proti rozhodnutí podle § 417 odst. 1 IZ (viz část Zánik osvobození).

- účinnost rozhodnutí ad 1) vázaná na rozhodnutí o splnění oddlužení

Podle pravidla zavedeného (s účinností od 1.6.2019) v § 416 odst. 1 poslední větě IZ nejdříve s účinností primárního rozhodnutí (výroku), jímž soud vzal na vědomí splnění oddlužení, která nastane až s jeho právní mocí (viz § 413 odst. 1 poslední věta za středníkem IZ), nabude účinnosti s ním spojené – a potud na něm závislé - rozhodnutí ad 1) o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů (k tomu viz .6 závěrečná pasáž „ROZHODNUTÍ INSOLVENČNÍHO SOUDU”).

Jde tu o logickou závislost rozhodnutí o osvobození dlužníka na účinnosti, resp. právní moci rozhodnutí soudu o akceptaci splnění oddlužení, s nímž musí být (v témže usnesení) spojeno a bez něhož nemůže obstát. To znamená, že rozhodnutí o osvobození dlužníka nenabude účinnosti, dokud nenabude právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž vzal na vědomí splnění splnění oddlužení, a v případě zrušení tohoto rozhodnutí (na základě opravného prostředku) se s ním spojené rozhodnutí o osvobození dlužníka stane definitivně bezúčinným. To platí i v případě, že by rozhodnutí o akceptaci splnění oddlužení nebylo v řízení o opravném prostředku zcela odklizeno (nahrazeno rozhodnutím o nesplnění oddlužení), nýbrž jen zrušeno a věc v tomto rozsahu vrácena insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení – k novému posouzení podmínek splnění oddlužení a rozhodnutí o věci. Tehdy samozřejmě insolvenční soud případné nové rozhodnutí o akceptaci splnění oddlužení může opět spojit s rozhodnutím o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, zatímco v případě rozhodnutí o nesplnění oddlužení je to vyloučeno.

Judikatura

K tématu odkazujeme na některá dřívější rozhodnutí, která se sice vztahují k podmínkám přiznání osvobození od placení zbytku dluhů podle § 414 IZv poměrech právní úpravy účinné do 31.5.2019 a jejichž závěry nicméně - s uvedenou výhradou - jsou v zásadě nadále obecně platné:

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSLB 87 INS 4795/2016, 2 VSPH 6/2018-B ze dne 31.1.2018 (případ, kdy dlužníci–manželé byli posléze pravomocně uznáni vinnými z pokračujícího zločinu úvěrového podvodu spáchaného před zahájením insolvenčního řízení) se závěrem:

Insolvenční soud dlužníku – třebaže řádně a včas splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení – nepřizná osvobození od placení pohledávek dle § 414 IZ, pokud na základě námitky dotčeného věřitele či jinak vyšlo najevo, že ke schválení oddlužení došlo na základě podvodného (nepoctivého) jednání dlužníka.

K tomu citujeme z odůvodnění:

„Z výše uvedeného je zřejmé, že dlužníci před zahájením svého insolvenčního řízení postupně získali od shora označených 5 věřitelů - během jednoho roku - 7 úvěrů v celkové výši 2.250.000 Kč, a že poskytnutí těchto úvěrů dosáhli na základě svého podvodného jednání, když při sjednávání úvěrů záměrně uvedli nepravdivé údaje o svých příjmech (tvrdili příjmy podstatně vyšší nebo dokonce neexistující), a v některých případech též zatajili své peněžité závazky, vědomi si toho, že při uvedení pravdivých údajů o jejich příjmové situaci (a stavu závazků) by jim úvěry nebyly poskytnuty. Tímto jednáním tedy dlužníci 5 označených subjektů uvedli úmyslně v omyl, že požadované úvěry jsou schopni řádně splácet, a tak na nich tyto úvěry podvodně vylákali. Z tvrzení dlužníků obsažených v jejich insolvenčním návrhu a návrhu na povolení oddlužení přitom plyne, že více než rok před podáním těchto návrhů (tj. zhruba od začátku roku 2015) nebyly schopni platit své dosavadní závazky a běžné životní náklady. Přesto během roku 2015 podvodně vylákali dalších 5 úvěrů, ač věděli, že všechny tyto závazky nejsou schopni splácet a že z jejich majetku – vzhledem ke zřízeným zajištěním – nemohou být pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny, což výsledky insolvenčního řízení potvrdily: nezajištěné pohledávky (vč. přihlášených pohledávek pocházejících z nesplacených podvodně vylákaných úvěrů) byly ze zpeněžení majetku podstaty uspokojeny jen v rozsahu cca 40%.

V době zahájení svého insolvenčního řízení tak dlužníci - jak plyne z jejich návrhů - nebyli ve stavu hrozícího úpadku, jehož se dovolávali, nýbrž byli dlouhodobě ve stavu úpadku insolvencí. Svoji nastalou platební neschopnost však postupy dle insolvenčního zákona neřešili; místo toho podvodným jednáním získali další úvěry, kterými navyšovali své nekryté peněžité závazky a prohlubovali své zadlužení, kdy s každým dalším přijatým závazkem se snižovaly vyhlídky dosavadních i nových nezajištěných věřitelů na uspokojení jejich pohledávek, čehož si dlužníci museli být vědomi. Ačkoli tímto nepoctivým jednáním své věřitele zjevně a vědomě poškodili, v podaných návrzích soud ujišťovali, že nikdy neměli v úmyslu své věřitele jakkoli poškodit a vždy se poctivě snažili, aby mohli svým závazkům dostát.

Jestliže se za této situace dlužníci domáhali řešení svého úpadku oddlužením, tedy způsobem, který by – při postižení jejich aktiv jen v rozsahu omezeném zvoleným způsobem oddlužení a při uspokojení pohledávek nezajištěných alespoň v rozsahu 30% - vedl k jejich osvobození od neuhrazeného zbytku dluhů, je zcela zjevně namístě závěr, že jejich návrh na povolení oddlužení nebyl veden poctivým záměrem, a že jejich oddlužení bylo soudem prvního stupně povoleno a schváleno jen proto, že nevyšel dříve najevo onen nepoctivý záměr, který je neslučitelný s tím, aby dlužníkům – na úkor jejich věřitelů - bylo dobrodiní oddlužení dopřáno. Proto není podstatné, že během schváleného oddlužení dlužníci plnili své zákonné povinnosti vyplývající ze zvoleného způsobu oddlužení, tedy že usilovali o jeho řádné dokončení, bez něhož by samozřejmě - jak věděli - nemohli dosáhnout kýženého cíle, totiž přiznání osvobození, jímž by se zbavili neuhrazeného zbytku svých dluhů. Za daných okolností věci (kdy dlužníci pro splátkový kalendář neměli příjmy skýtající předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30% a návrh na oddlužení tak mohli stavět jen na postihu svého majetku, vč. domu a automobilů, které byly beztak ohroženy realizací k nim zřízeného zajištění) je zjevně nepřípadná i jejich odvolací argumentace, že navrženým oddlužením ve formě zpeněžení majetkové podstaty nabídli věřitelům maximální možné uspokojení a že takto „dobrovolně podstoupili riziko ztráty své životní úrovně”.

Z vyložených důvodů je lichý rovněž argument dlužníků, že pokud svoje povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení řádně a včas splnili a pokud oddlužení nebylo podle § 418 IZ zrušeno a soud vzal na vědomí jeho splnění (dokončení), byl soud podle § 414 odst. 1 IZ povinen přiznat dlužníkům osvobození od placení zbytku dluhů bez ohledu na to, zda v průběhu oddlužení vyšly najevo skutečnosti svědčící o jejich nepoctivém záměru.

Soudní judikatura (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, 3 VSPH 463/2010 ze dne 5.8.2010 a související usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 45/2010 ze dne 30. dubna 2013, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je konstantní v závěru, že nezpochybněný předpoklad poctivého záměru dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ je esenciální podmínkou řešení jeho úpadku oddlužením (podmínkou jeho povolení, schválení a dokončení), a tato podmínka proto nezůstává stranou ani z hlediska dosažení cíle oddlužení, jímž je osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů. Ačkoli ust. § 417 odst. 1 IZ definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození, teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o