Povinnost podat insolvenční návrh

16.3.1.1

Povinnost podat insolvenční návrh

Mgr. Tomáš Braun

Povinnost podat insolvenční návrh

Určitým průlomem do dispoziční zásady jsou ustanovení IZ o povinnosti dlužníka podat insolvenční návrh. Zákonodárce totiž nenechává jenom na vůli dlužníka, jestli dojde k zahájení insolvenčního řízení, ale v § 98 odst. 1 IZ stanoví, který dlužník a za jakých podmínek je povinen svoji úpadkovou situaci řešit podáním insolvenčního návrhu.

Povinnost podat insolvenční návrh má dlužník, který je

a) právnickou osobou (samozřejmě kromě osob vyňatých z působnosti podle § 6 IZ – viz část 2.1.1),

b) fyzickou osobou – podnikatelem,

(tj. povinnost podat insolvenční návrh se netýká pouze fyzických osob, které nejsou podnikateli), a musí tak učinit bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, což se týká jak úpadku ve formě předlužení, tak ve formě platební neschopnosti (k povinnosti podat insolvenční návrh u dlužníka v likvidaci podrobněji viz text níže pod heslem "Likvidátor dlužníka").

Za výše uvedených předpokladů má dlužník povinnost podat insolvenční návrh i v případě, že byl pravomocně zastaven:

−výkon rozhodnutí prodejem dlužníkova podniku (závodu), nebo

−exekuce podle zvláštního právního předpisu (jímž je podle § 71 EŘ exekučního řádu),

a to proto, že cena majetku náležejícího k podniku dlužníka nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku (srov. úpravu obsaženou v § 338n odst. 6 OSŘ a § 338w odst. 3 OSŘ); to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik.

Nutno poznamenat, že pro insolvenční řízení nebyla převzata předchozí konkursní právní úprava obsažená v § 4b ZKV, která ve výše uvedených případech ukládala povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka správci podniku (jakožto samostatnému navrhovateli, který není povinen dokládat podle § 4 odst. 2 ZKV svoji splatnou pohledávku za dlužníkem).

Nutno předeslat, že podle § 338k odst. 1 OSŘ je úkolem správce podniku dlužníka především dbát o to, aby po nařízení výkonu rozhodnutí (či exekuce) nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku prodávaného podniku, přičemž k řádnému zajištění majetku podniku činí vhodná opatření, zejména vyrozumí peněžní ústav, že s prostředky na účtu povinného, které slouží k provozování podniku, může povinný nakládat jen s jeho souhlasem. Vyžadují-li to okolnosti případu, může správce vyzvat dlužníky povinného, aby plnění svých peněžitých dluhů skládali na účet povinného, který za tím účelem zřídil. Zjistí-li správce, že součástí podniku je nemovitost, vyrozumí bez zbytečného odkladu příslušný katastrální úřad, že byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku a že povinný nesmí bez jeho souhlasu nemovitost převést na jiného, zatížit ji nebo s ní jinak nakládat. Z odst. 6 téhož ustanovení dále vyplývá, že ve sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, je správce oprávněn povinného zastupovat i bez jeho souhlasu; má přitom obdobné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci (§ 28a odst. 1 OSŘ). Po dobu, po kterou správce podniku zastupuje povinného, nesmí jiné osoby povinného zastupovat nebo za něj jednat.

Již pro poměry konkursního řízení vzbuzovala rozpaky otázka aplikace § 338k odst. 6 OSŘ, tj. otázka oprávnění správce podniku zastupovat dlužníka v takovém řízení (tedy jednat namísto něj jako jeho zástupce, což je situace odlišná od případů jeho speciální legitimace k podání návrhu podle § 4b ZKV zmíněných výše). Ohledně práva správce podniku podat za dlužníka návrh na prohlášení konkursu, disponovat s ním anebo podávat řádné či mimořádné opravné prostředky, se v soudní praxi bylo možno setkat jak s názorem, že správce podniku, má-li dlužník pouze tento podnik, je minimálně do rozhodnutí o prohlášení konkursu oprávněn za dlužníka jednat, tak i s názorem, že správce podniku není oprávněn zastupovat dlužníka v konkursním řízení vůbec, tj. v žádné jeho fázi. Posledně uvedené stanovisko posléze zaujal i Nejvyšší soud v níže citovaném rozhodnutí ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 699/2008, přičemž s ohledem na jeho závěry i na skutečnost, že oproti konkursnímu řízení je v insolvenčním řízení účinek zákazu provedení exekuce (jenž nutně vylučuje výkon funkce správce podniku) spojen dokonce již s jeho zahájením [viz § 109 odst. 1 písm. c) IZ], je podle našeho názoru namístě dovodit, že správce podniku není oprávněn zastupovat dlužníka v žádné fázi insolvenčního řízení (a nemá ani zvláštní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, jakou zakotvoval § 4b ZKV, jak je vysvětleno výše pod heslem "Zastavení výkonu rozhodnutí / exekuce").

Judikatura

1) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 699/2008 ze dne 22. 5. 2008, uveřejněné pod č. 23/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou podle našeho názoru, jak uvedeno výše, použitelné i pro insolvenční řízení (citace z odůvodnění):

"Zákonná úprava (v § 338k odst. 6 OSŘ) nepřiznává správci podniku postavení zástupce povinného v žádné fázi konkursního řízení. V té fázi konkursního řízení (řízení podle zákona o konkursu a vyrovnání), která předchází rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu, se tento závěr podává již z toho, že v takovém případě nejde o řízení, které by se týkalo pouze podniku povinného, který správce podniku spravuje a ze kterého jedině své postavení zástupce povinného odvozuje. Konkursní řízení se i v té fázi, jež začíná podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (povinného) a končí rozhodnutím soudu o tomto návrhu, týká jakéhokoli dalšího majetku dlužníka (povinného), včetně jiného podniku dlužníka (povinného) předjímaného v § 4b ZKV, Vzhledem k tomu, že zastavením výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem podniku zaniká působnost ustanovení § 338k OSŘ, je zjevné, že v takovém případě podává správce podniku návrh na prohlášení konkursu nikoli jménem povinného (dlužníka), nýbrž jménem svým (současně jde o ‚navrhovatele konkursu‚, který nedokládá svou pohledávku za dlužníkem ve smyslu § 4 odst. 2 ZKV, v rozhodném znění).

Pro úplnost lze dodat, že činnost prováděná správcem podniku při nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku povinného ve smyslu ustanovení § 338f a násl. OSŘ nebo při vydání exekučního příkazu prodejem podniku povinného [§ 59 odst. 1 písm. d), § 70, § 71 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] je prováděním výkonu rozhodnutí nebo exekuce, což platí i pro zastupování povinného ve sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku (§ 338k odst. 6 OSŘ). Od prohlášení konkursu na majetek povinného, jehož účinky logicky postihují i tu část majetku povinného, kterou je podnik, takovou činnost správce podniku výslovně zakazuje výše citované ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV (pozn. autorů – v poměrech dle IZ jde o § 109 odst. 1 písm. a)."

2) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 90 INS 10564/2012, 2 VSPH 805/2012-A ze dne 19. 12. 2012 se závěrem, že IZ neopravňuje správce podniku povinného k podání insolvenčního návrhu směřujícího proti povinnému, a to ani jménem povinného (dlužníka), ani jménem svým. Takový návrh soud zamítne.

Ustanovení § 98 odst. 2 IZ vymezuje okruh osob, které jsou jménem dlužníka povinny podat insolvenční návrh. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny…