dnes je 3.7.2022

Input:

Rozhodnutí o dlužnickém návrhu

12.11.2013, Zdroj: Verlag Dashöfer

15.3.5.2.1
Rozhodnutí o dlužnickém návrhu

Rozhodnutí o dlužnickém návrhu

 

Podle § 132 odst. 1 IZ platí, že v případě insolvenčního návrhu dlužníka postačí, jsou-li rozhodné skutečnosti osvědčeny údaji insolvenčního návrhu a jeho přílohami. V takovém případě je insolvenční soud povinen o dlužnickém návrhu rozhodnout nejpozději do 15 dnů od jeho podání, aniž by bylo nutno projednat návrh při nařízeném soudním jednání.

Jestliže však insolvenční soud provádí dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, je povinen nařídit jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (viz část 4/5.2).

 

Více osob oprávněných jednat za dlužníka

Má-li však dlužník

a) více statutárních orgánů oprávněných jednat jménem dlužníka samostatně (např. společnost s ručením omezeným má dva jednatele), nebo

b) má-li dlužník více osob v rámci jednoho statutárního orgánu oprávnění jednat jeho jménem samostatně (např. jednotliví členové představenstva), nebo

c) má-li dlužník více zákonných zástupců oprávněných jednat jeho jménem samostatně,

pak insolvenční soud o návrhu může bez dalšího rozhodnout pouze v případě, kdy je návrh všemi těmito osobami spolupodepsán. Jinak je insolvenční soud povinen před rozhodnutím o úpadku vyzvat tyto osoby oprávněné jednat za dlužníka k tomu, aby se ve stanovené lhůtě k návrhu vyjádřily. Uplyne-li jim lhůta marně, nebo vysloví-li s návrhem souhlas, pak insolvenční soud bez dalšího o návrhu rozhodne.

Pokud tyto osoby oprávněné jednat jménem dlužníka, které insolvenční návrh nepodepsaly, s podáním návrhu nesouhlasí, bude insolvenční soud povinen provést dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku, a to i nad rámec návrhů dlužníka, a to při nařízeném soudním jednání ( § 133 odst. 2 IZ).

 

Rozpor v tvrzeních

Stejně tak bude insolvenční soud postupovat v případě, kdy vyjdou v průběhu insolvenčního řízení najevo skutečnosti, které jsou v rozporu

a) s tvrzeními dlužníka obsaženými v insolvenčním návrhu nebo

b) se skutečnostmi obsaženými v listinách připojených k insolvenčnímu návrhu.

V těchto případech tedy insolvenční soud

- nařídí jednání o insolvenčním návrhu a

bude provádět dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku, a to i nad rámec důkazních návrhů dlužníka ( § 133 odst. 2 IZ).

 

 

Za zákonem stanovených podmínek insolvenční soud rozhodne o insolvenčním návrhu dlužníka tak, že

- tomuto návrhu vyhoví a rozhodne o zjištění jeho úpadku (viz část 4/5.3), nebo

- tento návrh zamítne (viz část 4/5.4.1 a následující judikatura), anebo

- tento návrh zamítne pro nedostatek majetku, jde-li o dlužníka, který je společností zrušenou rozhodnutím soudu a insolvenční návrh podal jeho jménem likvidátor jmenovaný soudem ze seznamu insolvenčních správců, a jsou-li splněny i dalších kumulativní podmínky § 144 odst. 1 IZ (viz část 4/5.4.2).

 

Projednání dlužnického návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení

Při projednání dlužnického insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení je třeba mít na zřeteli, že jde o dva samostatné procesní návrhy se samostatným procesním režimem. Zatímco na základě insolvenčního návrh se zahajuje insolvenční řízení dlužníka a jeho předmětem je zkoumání tvrzeného dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku, návrh na povolení oddlužení představuje pouze dlužníkův návrh na způsob řešení úpadku, jehož zjištění se insolvenčním návrhem domáhá. Proto dojde-li k odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu, jehož právní mocí se insolvenční řízení končí, není důvodu (je bezpředmětné) jakkoli rozhodovat i o podaném návrhu na povolení oddlužení.

K tomu viz např. závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřené v usnesení sp. zn. KSPA 44 INS 6983/2013, 2 VSPH 613/2013-A ze dne 3. 5. 2013 (citace z odůvodnění):

„Insolvenční návrh, jenž je v ust. § 2 písm. c) IZ definován jako návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný u insolvenčního soudu, a návrh na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jsou dvěma různými procesními podáními, pro něž insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro něž uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na jejich formu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008-A-15 ze dne 27. 1. 2010). Má-li insolvenční návrh nedostatky, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, insolvenční soud jej odmítne postupem podle ust. § 128 odst. 1 IZ. Tímto rozhodnutím se insolvenční řízení končí. Naproti tomu odmítnutím návrhu na oddlužení (pro subjektivní nepřípustnost či opožděnost návrhu dle ust. § 390 odst. 3 IZ nebo pro jeho vady dle § 393 odst. 1 a 3 IZ) insolvenční řízení nekončí, neboť návrh na povolení oddlužení není podáním, jímž se insolvenční řízení zahajuje (tím je insolvenční návrh).

Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 390 odst. 1 IZ přitom umožňuje, aby byl využit i k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím kolonky č. 6, jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v ust. § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů

Nahrávám...
Nahrávám...