Vztah se správcem daně

Základním právním předpisem, který upravuje vztah podnikatele se správcem daně, je zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis nabyl účinnosti k 1. 1. 2011 a nahradil tak zákon o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb., v platném znění), který byl k témuž datu zrušen. Jedná se o základní procesní předpis v daňové oblasti, vztahuje se proto na všechny daňové subjekty, které se tak s jeho zněním musí seznámit a v daňovém řízení jeho úpravu aplikovat.

Do znění tohoto zákona byly zapracovány dosavadní zkušenosti při uplatňování zákona o správě daní a poplatků a judikatura zejména Nejvyššího správního soudu ČR a Ústavního soudu ČR a v neposlední řadě také procesní úprava daňového řízení v dalších státech Evropské unie. Je vhodné doplnit, že od nabytí účinnosti byl již 15x novelizován, prakticky významné byly zejména změny související s elektronizací daňové správy a změny týkající se sankcí v daňovém řízení. Poslední významově rozsáhlá novela byla provedena zákonem č. 283/2020 Sb., jednalo se přímo o novelu daňového řádu. Tato novela měla jen 142 bodů, jednalo se tedy o významný zásah do úpravy daňového procesu. Obsahem těchto změn byla zejména podpora elektronizace, zjednodušení kontrolních postupů, revize sankčního systému a vrácení daňového odpočtu.

Daňový řád upravuje procesní pravidla při správě daní zahrnující úpravu postupu správců daně a úpravu práv a povinností daňových subjektů a třetích osob vznikajících v souvislosti se správou daní. Dále obsahuje úpravu práv a povinností, kterou lze provést společně pro daňové zákony tam, kde se předpokládá minimální počet odůvodněných odchylek v jednotlivých hmotně-právních daňových zákonech z důvodů odlišností jednotlivých daní. Jedná se zejména o důsledky porušení platební povinnosti.

Co se týká samotného členění zákona (daňový řád, dále jen DŘ), má celkem šest částí, a to:

• Úvodní ustanovení (§ 1 až § 9 DŘ),

• Obecná část o správě daní (§ 10 až § 124a DŘ),

• Zvláštní část o správě daní (§ 125 až § 245 DŘ),

• Následky porušení povinností při správě daní a náhrady (§ 246 až § 254a DŘ),

• Ustanovení společná, zmocňovací, přechodná a závěrečná (§  255 až § 265 DŘ),

• Účinnost zákona (§ 266 DŘ).

Daní se rozumí:

• peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek,

• peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu,

• peněžité plnění v rámci dělené správy,

• zahrnuje rovněž daňový odpočet, daňovou ztrátu nebo jiný způsob zdanění a příslušenství daně.

Příslušenstvím daně se rozumějí úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. Úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně.

Tyto základní zásady správy daní se týkají celé správy daní a představují tak obecná interpretační pravidla pro správu daní.

a. Zásada zákonnosti odpovídá ústavním principům, podle kterých lze daně a poplatky ukládat pouze na základě zákona. Tato zásada je platná pro celou správu daní a nemůže být omezena ve prospěch jiných zásad, je tedy možné konstatovat, že se jedná o zásadu hlavní a nejdůležitější. V souladu s ní tedy správce daně postupuje při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy a též mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

b. zásada přiměřenosti znamená, že správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy osob zúčastněných na správě daní a při vyžadování plnění jejich povinností používá jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní, tedy správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.

c. zásada rovnosti v procesních právech a povinnostech znamená, že všechny osoby zúčastněné na správě daní mají rovná procesní práva a povinnosti. Vyplývá z toho, že správce daně nesmí činit rozdíly mezi jednotlivými osobami, což mimo jiné znamená, že ke každému daňovému subjektu musí přistupovat stejně bez ohledu na jeho velikost, výši základu daně, výši majetku apod. Zkušenosti jednoznačně hovoří o tom, že s uplatňováním této zásady mají správci daně stále ještě značné problémy.

d.zásadu poučovací je možné charakterizovat tak, že správce daně umožní osobě zúčastněné na správě daní fakticky uplatnit její právo a v souvislosti s tím je v rámci svého úkonu povinen poskytnout těmto osobám přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu potřebné nebo pokud tak stanoví zákon. Určité spory tak budou zřejmě vedeny o tom, zda je, či přesněji, zda bylo nutné poučení vzhledem k charakteru úkonu správce daně, pokud on toto poučení neprovedl. Bude tedy záležet zejména na správním uvážení správce daně, a to bývá často předmětem sporů.

e. úprava v § 6 odst. 4 daňového řádu, kterou je možné charakterizovat jako zásadu vstřícnosti a slušnosti, odráží v poslední době často zmiňovaný tzv. klientský přístup. Správce daně v rámci této zásady podle možností vychází osobám zúčastněným na správě daní vstříc. Dále jsou úřední osoby povinny vyvarovat se při správě daní nezdvořilostí. Pokud by došlo k porušení této zásady ze strany konkrétních úředních osob, je situaci možné řešit stížností v souladu s § 261 daňového řádu.

f. v souladu se zásadou hospodárnosti postupuje správce daně bez zbytečných průtahů a tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Nově tato zásada také zakotvuje požadavek, aby správce daně vykonával úkony pro různá řízení společně, toto konání však musí být jednoznačně přezkoumatelné. Z hlediska průtahů ze strany správce daně má osoba zúčastněná na správě daní možnost postupovat podle § 38 daňového řádu (ochrana před nečinností), v případě případných průtahů ze strany osob zúčastněných na správě daní má správce daně možnost postupovat např. podle § 247 daňového řádu (uložení pořádkové pokuty).

g.zásada volného hodnocení důkazů stanoví, že správce daně hodnotí důkazy podle své úvahy, posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo, zohledněna musí být každá skutečnost, která může mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Z této zásady tedy jednoznačně vyplývá, že je na správním uvážení správce daně, jakou důkazní sílu jednotlivým důkazním prostředkům přisoudí. Toto správní uvážení však nemůže být svévolné, ale musí odpovídat výše uvedeným zásadám. Je nutné také zdůraznit, že v rámci dokazování může správce daně vycházet pouze z důkazů, které vzešly ze zákonných důkazních prostředků.

h. zásada legitimního očekávání znamená, že správce daně má povinnost postupovat tak, aby skutkově podobné případy byly rozhodovány stejně a aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V souladu s ustálenou judikaturou zejména Ústavního soudu se jedná o jeden ze základních znaků právního státu.

i. podle zásady materiální pravdy správce daně vychází ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. Znamená to, že pro správce daně je vždy rozhodující skutečný obsah právního jednání a ten má přednost před zastřeným stavem formálně právním. Tato zásada byla obsažena i v ZSDP v § 2 odst. 7 a v rámci daňových sporů byla velmi „populární” a často byla předmětem soudních sporů, resp. její uplatňování ze strany správců daně. Podstatnou skutečností je také to, že v případě této zásady nese důkazní břemeno správce daně, pokud tedy tvrdí, že skutečný obsah právního jednání je jiný, musí tuto skutečnost prokázat.

j. zásada neveřejnosti správy daní znamená, že veřejnost je ze správy daní zcela vyloučena. Je to samozřejmě zcela zásadní, protože v rámci daňového řízení a správy daní jsou sdělovány a vycházejí najevo často mimořádně citlivé zejména hospodářské a ekonomické informace a neveřejnost je základním předpokladem pro sdělování těchto informací ze strany daňového subjektu. S touto zásadou úzce souvisí povinnost zachovávat mlčenlivost o všem, co při správě daní vyšlo najevo, ze strany úředních osob a osob zúčastněných na správě daní. Případné porušení této povinnosti je považováno za přestupek, který je možné v souladu s § 246 DŘ sankcionovat pokutou až 500 000,- Kč.

k. další zásadou je zásada oficiality, podle které správce daně soustavně zjišťuje předpoklady pro vznik nebo trvání povinností osob zúčastněných na správě daní a činí nezbytné úkony, aby tyto povinnosti byly splněny.

l. poslední novelou daňového řádu byla doplněna zásada zákazu zneužití práva v daňové oblasti, podle které se při správě daní nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu. Tato nová úprava necílí pouze na oblast daní z příjmů, ale je koncipována tak, aby se zákaz zneužití práva aplikoval principiálně stejně u všech druhů daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění. Podle důvodové zprávy se jedná o legislativní vyjádření stávajícího stavu správní a soudní praxe v oblasti daňového práva, materiálně se tudíž o změnu současného právního stavu nejedná. Pravdou je, že institut zneužití práva je v judikatuře a soudní praxi relativně často využíván a správci daně se o něj rádi opírají. Uvedená úprava je obsažena v § 8 odst. 4 daňového řádu.

Správcem daně je správní orgán nebo jiný státní orgán (v daňovém řádu označovány legislativní zkratkou „ orgán veřejné moci”) v rozsahu, v jakém mu je zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní. Správcem daně jsou tak kromě finančních a celních orgánů také např. obce při spravování místních poplatků, soudy při spravování soudních poplatků apod.

Správce daně vykonává svou pravomoc prostřednictvím úředních osob, úřední osobou je zaměstnanec, který se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správce daně, nebo…