Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2395 - Základní ustanovení

Pro smlouvu o úvěru je charakteristické, že předmětem úvěru jsou peněžní prostředky. Na základě smlouvy o úvěru nelze poskytnout jiné věci, jak je to možné např. u zápůjčky (předmětem zápůjčky jsou věci druhově určené) či u výpůjčky (předmětem výpůjčky jsou věci individuálně určené, navíc tyto věci musí být nezuživatelné – viz § 499 a § 500 NOZ).

Dosavadní právní úprava

Dosavadní právní úprava smlouvy o úvěru byla obsažena v § 497 a násl. ObchZ. Nový občanský zákoník změnil terminologii pro smluvní strany o úvěru, kdy namísto pojmu věřitel používá pojem úvěrující a na místo pojmu dlužník používá pojem úvěrovaný.

Forma smlouva

Nový občanský zákoník nestanoví pro smlouvu o úvěru žádnou formu, nemusí být tedy uzavřena písemně a je možné ji uzavřít i ústně, případně i konkludentně. Písemnou formu lze ale samozřejmě doporučit. Pokud by měla smlouva o úvěru obsahovat ujednání, pro které zákon vyžaduje písemnou formu, je třeba na to pamatovat (nicméně nový občanský zákoník již je velmi neformální a písemnou formu např. nevyžaduje ani pro smluvní pokutu). Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje vždy písemnou formu – viz § 6 zona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů.

O poskytnutí úvěru lze vyhotovit i tzv. dlužní úpis, jehož úprava je obsažena v § 1952 NOZ (k tomu viz blíže komentář k tomuto ustanovení).

Náležitosti smlouvy o úvěru

Smlouva o úvěru musí obsahovat následující náležitosti:

• závazek úvěrujícího poskytnout na žádost úvěrovaného v jeho prospěch peněžní prostředky,

• určení výše peněžních prostředků, které mají být poskytnuty,

• závazek úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky.

Úvěr je na rozdíl od zápůjčky tzv. konsenzuálním kontraktem, což znamená, že k uzavření smlouvy o úvěru stačí dohoda alespoň o uvedených náležitostech a nevyžaduje se, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo. K poskytnutí úvěru ani nemusí dojít, neboť ze zákona nevyplývá povinnost úvěrovaného o poskytnutí úvěru požádat (ledaže by si strany tuto povinnost sjednaly). Úvěrující je tedy povinen po dobu trvání smlouvy či jinou sjednanou dobu mít připravené peněžní prostředky ve sjednané výši, které je připraven poskytnout úvěrovanému.

Úplata za sjednání závazku poskytnout úvěr

Nový občanský zákoník již neupravuje výslovně možnost sjednání úplaty za sjednání závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému úvěr. Dosud to bylo upraveno v § 499 ObchZ, podle kterého bylo možné za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky sjednat úplatu pouze tehdy, jestliže poskytování úvěru bylo předmětem podnikání věřitele. S ohledem na zásadu smluvní volnosti máme za to, že se lze v úvěrové smlouvě podle nové právní úpravy na takové úplatě dohodnout, přičemž již není nezbytné, aby úvěrující, který si ve svůj prospěch takovou úplatu sjedná, měl v předmětu podnikání poskytování úvěru.

Úplatnost úvěru, úroky

Smlouva o úvěru je vždy úplatná, což znamená, že vždy je třeba z úvěru platit i úroky (na rozdíl od zápůjčky, která může být i bezúplatná). Pokud si smluvní strany výši úroků nesjednají, platí úvěrovaný úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, pak je úvěrovaný povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy (viz § 1802 NOZ).

Pokud si strany výslovně nesjednají, za jaké období se úroky sjednávají, pak se má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období.

 NahoruPříklad

Společnost A čerpala úvěr od společnosti B. Ve smlouvě si strany sjednaly, že A je povinna platit úroky z úvěru ve výši 5 % a neuvedly za jaké období. V takovém případě jde o 5 % ročně, tj. 5 % p.a.

Při sjednávání výše úroků je třeba…