Legitimace a lhůta k podání návrhu

16.8.2.1

Legitimace a lhůta k podání návrhu

Mgr. Ivana Mlejnková

A) LEGITIMACE K PODÁNÍ NÁVRHU NA ODDLUŽENÍ – SUBJEKTIVNÍ PŘÍPUSTNOST ODDLUŽENÍ

Oddlužení lze podle § 398 IZ provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (viz část 9.4.1).

Věcnou legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení, tj. subjektivní přípustnost oddlužení, vymezuje ustanovení § 389 IZ.

Podle § 389 odst. 1 IZ, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz novela IZ provedena zákonem č. 294/2013 Sb.), je k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn (věcně legitimován) jen dlužník, který je:

a) právnickou osobou, jež podle zákona není považována za podnikatele (dříve § 2 ObchZ, od 1. 1. 2014 § 420 až § 422 NOZ) a současně nemá (nezajištěné) dluhy z podnikání, anebo

b) fyzickou osobou (nepodnikatelem či podnikatelem), která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže:

a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo

b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) a d) IZ (viz část 7.9), kdy důvodem neuspokojení této pohledávky může být jak to, že ji věřitel do skončeného insolvenčního řízení vůbec nepřihlásil nebo neuplatnil jako pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168 IZ) či postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 IZ), anebo proto, že šlo o pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSBR 52 INS 6526/2016, 4 VSOL 1268/2016-A-16 ze dne 14. 10. 2016), anebo

c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Z uvedeného plyne, že u právnické osoby – nepodnikatele a u každé fyzické osoby je překážkou jejího vstupu do oddlužení (činí její oddlužení subjektivně nepřípustným) každý nezajištěný dluh z podnikání, jehož věřitel neprojevil souhlas tím, že bude režimu oddlužení podroben, ledaže jde o pohledávku uvedenou ad b). U zajištěného dluhu není jeho povaha rozhodná, neboť ani kdyby pocházel z podnikání, nemůže být zajištěný věřitel ve svém právu na uspokojení ze zajištění oddlužením nijak dotčen (viz části 9.4.1, 9.5.1.1, 9.5.1.2 a 9.6.2).

K vytčení dluhů podnikatelské povahy viz další výklad pod heslem "Vymezení rozhodných dluhů z podnikání".

Další pravidla týkající se posouzení věcné legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení (jeho subjektivní přípustnosti), zejména z hlediska jeho dluhů z podnikání, jsou pak popsána v dalším výkladu pod heslem "Zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení".

Specifické problematice společného oddlužení manželů se věnuje část 9.2.2.1.

Dosavadní právní úprava účinná do 31. 12. 2013 (v tehdejším § 389 odst. 1 IZ vymezovala subjektivní přípustnost oddlužení tak, že oprávnění navrhnout řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením má jen dlužník, který není podnikatelem. K tomu byl soudní judikaturou od počátku přijat výklad, vyjádřený pak v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 21. 4. 2009, uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož se dlužníkem, který není podnikatelem, zásadně rozumí jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. Přitom Nejvyšší soud vymezil kritéria, při jejichž zvážení insolvenční soud nemusí neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání pokládat za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení, a to kritérium:

1) doby vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání,

2) doby ukončení dlužníkova podnikání,

3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání,

4) výše konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků,

5) toho, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Shora uvedená stávající právní úprava subjektivní přípustnosti oddlužení (účinná od 1. 1. 2014) představuje oproti předchozí úpravě změnu zejména zpřístupněním oddlužení i fyzickým osobám (živnostníkům), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním (a tedy nemusejí své podnikání ukončit). To ovšem za trvajícího předpokladu, že nemají dluhy z podnikání (nebo jen takové, které ve smyslu § 389 IZ překážku vstupu dlužníka do oddlužení nepředstavují). Nutno nicméně dodat, že soudní judikatura i v režimu předchozí právní úpravy posléze prosazovala názor (který v zásadě našel vyjádření i v komentované změně právní úpravy), totiž že oddlužení lze připustit též u fyzické osoby, která je podnikatelem, pokud si jiným způsobem příjmy pro oddlužení splátkovým kalendářem objektivně vzato není schopna opatřit, a ovšem nemá žádné (ve smyslu tehdejší judikatury netolerovatelné) dluhy z podnikání (k tomu viz judikáty zařazené níže pod č. 1 a 2).

Řešení úpadku či hrozícího úpadku je tak od 1. 1. 2014 (výslovně) umožněno i fyzickým osobám, které jsou podnikateli a jejichž nezajištěné dluhy nepocházejí z podnikání. Za téže podmínky se může nadále (jak tomu bylo i za předešlé právní úpravy) ucházet o oddlužení též právnická osoba, která není podle norem hmotného práva považována za podnikatele. Podnikatelské dluhy však nyní nepřekážejí oddlužení jen za předpokladu, že takový dluh již v předchozím dlužníkově insolvenčním řízení prošel (neúspěšně) konkursem (zákonodárce vycházel z toho, že v takovém případě by již povaha dluhu neměla být významná, když tíhu podnikatelského rizika dlužník vyčerpal tím, že se podrobil – byl podroben – konkursu), anebo pokud dotčený nezajištěný věřitel s dlužníkovým oddlužením souhlasí. Za takového souhlasu věřitele pohledávky, jež není zajištěna a pochází z podnikání, samozřejmě byl tolerován daný podnikatelský dluh i v režimu předchozí právní úpravy, nicméně při její aplikaci i bez tohoto souhlasu bylo možno ve výjimečných případech mít oddlužení za subjektivně přípustné, a to při uvážení ostatních kritérií vymezených ve výše citovaném R 79/2009. Ta se však v režimu stávající právní úpravy – s ohledem na nově zakotvenou restrikci tolerance podnikatelských dluhů – již nijak neuplatní (k tomu viz níže citované usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A ze dne 18. 7. 2014).

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010-A ze dne 11. 5. 2010 řešící (ve fázi řízení před povolením oddlužení – v rámci rozhodování o záloze na náklady insolvenčního řízení) situaci, kdy dlužník nemohl sehnat práci a ve snaze získat příjmy pro placení svých (spotřebitelských) závazků začal podnikat – tedy z toho hlediska je podnikatelem, který ovšem nemá žádné dluhy z podnikání. V usnesení byl vysloven závěr, že dlužníkovi, který není v pracovním poměru, nelze odpírat oddlužení plněním splátkového kalendáře jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, jež nepocházejí z podnikání, bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost. To ovšem předpokládá, že dlužník bude schopen doložit, že jako OSVČ má pravidelný příjem, z něhož by měl uhradit první splátku [§ 406 odst. 3 písm. b) IZ] plněním splátkového kalendáře.

2) Na tyto závěry navázalo usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 5412/2010, 3 VSPH 719/2010-A ze dne 15. 9. 2010 (citace z odůvodnění):

"S ohledem na dlužníkovu odvolací argumentaci považoval odvolací soud pro potřeby dalšího řízení za nutné zdůraznit, že podstatou podmínky přípustnosti oddlužení vyplývající z § 389 odst. 1 IZ je vymezit institut oddlužení jako způsob řešení úpadku, jenž zásadně (s výjimkou okolností popsaných Nejvyšším soudem ve výše zmíněném usnesení sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSCR 3/2009-A ze dne 21. 4. 2009, (R 79/2009) není určen k vypořádání podnikatelských závazků. K tomu Vrchní soud v Praze (kupř. v usnesení sp. zn. KSUL 43 INS 286/2008, 1 VSPH 236/2008-A ze dne 15. 8. 2008) vysvětlil, že činnost podnikatele předpokládá určitou jeho zdatnost a profesionální úroveň, a tomu odpovídá i úprava obchodních závazkových vztahů, jež vychází z toho, že obchodník nese plně podnikatelské riziko, s jehož důsledky musí být také připraven se vypořádat. Tato specifika podnikatelské činnosti se logicky projevují i v úvaze, že v případě neúspěchu podnikání, jež vedlo k podnikatelově úpadkové situaci, nemůže být věřitelům závazků vzniklých z podnikatelské činnosti vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatně nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě u oddlužení (viz podmínka pro povolení a schválení oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ, jež je předpokladem i pro zavržení oddlužení osvobozením od zbytku dluhů).

Veden těmito názory Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010-A ze dne 11. 5. 2010 vyslovil přesvědčení, že dlužníkovi nelze odpírat oddlužení jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků nepocházejících z podnikání [a ve snaze zajistit si další příjmy pro plnění splátkového kalendáře – srovnej § 412 odst. 1 písm. a) IZ] bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost.

Pro posuzovaný případ z toho plyne, že pokud dlužník vskutku – jak tvrdil v návrhu – začal vedle svého zaměstnání také fakticky podnikat, aby tak získal další prostředky ke splácení dluhů, a pokud bude zjištěno, že žádné dluhy z podnikání nemá (nebo jen takové, které ve smyslu výše uvedených judikatorních závěrů překážku oddlužení nepředstavují), není důvodu pro takovéto podnikání pokládat jeho oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ za nepřípustné. Pro posouzení předpokladu minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ by ovšem bylo možno zohlednit přínos z dlužníkova podnikání jen co reálných doložených pravidelných výdělků, jichž při tomto podnikání dosahuje, a jež v případě splátkového kalendáře musejí být pro jeho plnění také použity. Jelikož ale manželka dlužníka vyslovila v jeho návrhu dle § 392 odst. 3 IZ s oddlužením souhlas, pak v případě, že trvá v nezměněném rozsahu jejich společné jmění manželů, do nějž náleží i některé závazky (jejich společné závazky), je pro naplnění přípustnosti oddlužení z hlediska § 395 odst. 1 písm. b) IZ rozhodná společná ekonomická nabídka obou těchto manželů, a tedy je nutno zkoumat i příjmy dlužníkovy manželky."

Obdobně judikoval Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. MSPH 88 INS 18044/2011, 3 VSPH 1378/2012-A ze dne 10. 5. 2012 (citace z odůvodnění):

"Pro potřeby dalšího řízení nicméně považoval odvolací soud za nutné zdůraznit, že na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje za vyloučené, aby byl řešen oddlužením úpadek dlužníka, který je sice (jako osoba samostatně výdělečně činná) podnikatelem, nemá však žádných dluhů z podnikání.

Podstatou podmínky přípustnosti oddlužení vyplývající z § 389 odst. 1 IZ je vymezit institut oddlužení jako způsob řešení úpadku, jenž zásadně (s výjimkou okolností popsaných Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSCR 3/2009-A ze dne 21. 4. 2009, uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není určen k vypořádání podnikatelských závazků. K tomu Vrchní soud v Praze (kupř. v usnesení sp. zn. KSUL 43 INS 286/2008, 1 VSPH 236/2008-A ze dne 15. 8. 2008) vysvětlil, že činnost podnikatele předpokládá určitou jeho zdatnost a profesionální úroveň, a tomu odpovídá i úprava obchodních závazkových vztahů, jež vychází z toho, že obchodník nese plně podnikatelské riziko, s jehož důsledky musí být také připraven se vypořádat. Tato specifika podnikatelské činnosti se logicky projevují i v úvaze, že v případě neúspěchu podnikání, jež vedlo k podnikatelově úpadkové situaci, nemůže být věřitelům závazků vzniklých z podnikatelské činnosti vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatně nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě u oddlužení [viz podmínka pro povolení a schválení oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ, jež je předpokladem i pro zavržení oddlužení osvobozením od zbytku dluhů].

Veden těmito názory Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010-A ze dne 11. 5. 2010 vyslovil přesvědčení, že dlužníkovi, který není v pracovním poměru, nelze odpírat oddlužení jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, jež nepocházejí z podnikání [ve snaze zajistit si příjmy pro plnění splátkového kalendáře – srovnej § 412 odst. 1 písm. a) IZ], bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost.

Pro posuzovaný případ z toho plyne, že pokud si dlužník (jako OSVČ) opatřuje pravidelný výdělek prostřednictvím podnikatelské činnosti, která je vzhledem k okolnostem věci nejvýhodnějším (nebo pro něj reálně jediným možným) zdrojem příjmů, jež hodlá použít ke splácení svých dluhů v rámci navrženého splátkového kalendáře, a pokud bude zjištěno, že tento dlužník žádné dluhy z podnikání nemá (nebo jen takové, které ve smyslu zmíněného R 79/2009 překážku oddlužení zjevně nepředstavují), není důvodu pro takovéto podnikání pokládat jeho oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ za nepřípustné. Pro posouzení předpokladu minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ by ovšem bylo možno zohlednit přínos z dlužníkova podnikání jen co reálných doložených pravidelných výdělků, jichž při tomto podnikání dosahuje, a jež v případě splátkového kalendáře musejí být pro jeho plnění také použity."

Předchozí i současná úprava subjektivní přípustnosti oddlužení setrvává na zásadě, že institut oddlužení (jako způsob řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka) zásadně není určen k vypořádání podnikatelských závazků. Nutno mít na zřeteli, že činnost podnikatele předpokládá určitou jeho zdatnost a profesionální úroveň, a proto musí být připraven vypořádat se s případnými důsledky podnikatelského rizika, odhadnout zejména vývoj potřeb a podmínek pro jejich uspokojení a čelit tak nebezpečí, že při svém podnikání nedosáhne očekávaných výsledků, zejména zisku. Je tedy zřejmé, že tak jak je řešení úpadku formou oddlužení sociálně ospravedlnitelné zejména u neuváženě nakupujících rodin, podnikatel je v jiném postavení, a tato specifika se logicky projevují i v úvaze, že v případě neúspěchu podnikání, jež vedlo k podnikatelově úpadkové situaci, nemůže být věřitelům závazků vzniklých z podnikatelské činnosti vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatně nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě u oddlužení (viz podmínky pro povolení a schválení oddlužení a pro osvobození od zbytku dluhů upravené § 395 a násl. IZ). Sanační řešení úpadkové situace podnikatele, jenž má (též) dluhy z podnikání, nabízí institut reorganizace, která je založena na věřitelském konsensu a jež (zejména v případě tzv. předjednané reorganizace za podmínek stanovených v § 148 odst. 2 a § 316 odst. 5 IZ) je v zásadě přístupná i pro dlužníky – podnikatele, kteří pro své podnikatelské dluhy nesplňují podmínky pro povolení oddlužení.

Za dluhy z podnikání rozhodné z hlediska § 389 IZ je třeba pokládat i závazky z podnikání, které dlužník nenabyl vlastní podnikatelskou činností, tedy dluhy, které pocházejí z podnikání jiné osoby a dlužník je nabyl na základě svého dispozitivního právního úkonu (např. jím uzavřené smlouvy o prodeji podniku), jimž se dlužník dobrovolně ocitl v postavení osoby, která má dluhy z podnikání. Takové důsledky by zřejmě nebylo možno dovodit jen ve vztahu k závazkům z podnikání, které dlužník nabyl děděním.

Tyto závěry podpořilo a dále doplnilo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSUL 70 INS 3940/2008, 29 NSČR 9/2009 ze dne 23. 2. 2011, uveřejněné pod č. 112/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou:

Podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (ve smyslu § 389 odst. 1 a § 390 odst. 3 IZ), splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který svým majetkem pouze zajistil jako směnečný rukojmí dluh jiné osoby z jejího podnikání.

K tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že z možnosti podat úspěšně návrh na povolení oddlužení (jako k tomu oprávněná osoba) je vyloučen dlužník, který svým jednáním projevuje vůli osobně se účastnit na podnikání (např. tím, že koupí podnik), ale nikoliv dlužník, jenž svým úkonem toliko poskytl majetkovou garanci (záruku) za uspokojení pohledávek věřitele vůči jinému dlužníku – podnikateli.

Dále Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněném pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále R 113/2011), vyslovil závěry vyjádřené právní větou:

Dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

K tématu viz také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 13/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněné pod č. 111/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále R 111/2011), s právní větou:

Je vyloučeno činit vůči dlužníku závěr směřující k posouzení subjektivní přípustnosti jeho návrhu na povolení oddlužení prostřednictvím úvah o podnikatelské povaze jeho závazků (dluhů) dříve, než insolvenční soud splní povinnost vyzvat dlužníka k doložení řádného seznamu závazků opatřeného prohlášením ve smyslu § 104 odst. 4 IZ.

Obdobně i Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPL 27 INS 5993/2010, 3 VSPH 657/2010-A ze dne 30. 8. 2010 (citovaném níže pod heslem "Další judikáty") zdůraznil, že k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení pro subjektivní nepřípustnost oddlužení plynoucí z existence jeho rozhodných podnikatelských dluhů nemůže dojít dříve, než je tento návrh právně perfektní, tj. opatřený všemi předepsanými obsahovými náležitostmi i předepsanými přílohami (viz část 9.2.2), neboť jen tehdy insolvenční soud může skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné legitimace (včetně rozsahu a charakteru závazků dlužníka) posoudit.

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 5993/2010, 3 VSPH 657/2010-A ze dne 30. 8. 2010 se obecně vyslovuje k požadavku řádného odůvodnění rozhodnutí, jímž byl návrh na povolení oddlužení zamítnut, odmítnut nebo soud vzal na vědomí jeho zpětvzetí, a v návaznosti na to se vyjadřuje k okolnostem rozhodným pro zjištění, že dlužníka lze považovat za podnikatele a že má dluhy podnikatelského charakteru (citace z odůvodnění):

"Ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat vždy požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, a to s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, s nimiž se pojí rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 odst. 1 IZ), tedy jak zamítnutí návrhu, tak i rozhodnutí, jímž soud takový návrh odmítne nebo vezme na vědomí jeho zpětvzetí, musí být s ohledem na povahu těchto rozhodnutí vždy odůvodněna (tj. užití § 169 odst. 2 OSŘ zde nepřichází v úvahu), přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 OSŘ se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

V odůvodnění usnesení soud neuvedl, jakou právní úpravu při svém rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení aplikoval, v tom směru se omezil jen na závěr, že oddlužení nelze povolit. S ohledem na důvody, s nimiž tento závěr spojil, lze usuzovat, že v případě dlužnice měl za nesplněné subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení vyplývající z § 389 odst. 1 IZ. Nejenže však takovému poznatku – jak vysvětleno shora – odpovídá odmítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ, nikoli jeho zamítnutí, ale navíc soud pro závěr o nedostatku věcné legitimace dlužnice nenabídl prakticky žádná skutková a právní zjištění. Z pouhého konstatování, že dlužnice ‚má živnostenský list‚, nelze bez dalšího usuzovat, že na ni lze nahlížet jako na podnikatele dle § 2 odst. 2 písm. b) ObchZ, tedy jako na osobu, která na základě živnostenského oprávnění je k podnikání oprávněna (provozování živnosti nebylo přerušeno nebo pozastaveno nebo soudem zakázáno) a také tuto podnikatelskou činnost definovanou v § 2 odst. 1 ObchZ provádí. Stejně tak soud nijak neozřejmil svůj závěr, že dlužnice má dluhy z podnikání. Neuvedl, o které konkrétní dluhy se má jednat a z čeho dovodil, že mají podnikatelský charakter (tedy že pocházejí ze závazkového vztahu založeného mezi dlužnicí a věřitelem jako podnikateli při provozování jejich podnikání, anebo jde o dluhy z neuhrazených zákonných odvodů vázaných svým vznikem k období jejího podnikání). Svůj poznatek o existenci dluhů z podnikání soud nijak nekonfrontoval ani se závěry zmíněného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21. 4. 2009 (R 79/2009), žádné skutečnosti z toho hlediska podstatné (zejména údaj o rozsahu podnikatelských dluhů v porovnání s ostatními závazky dlužnice) neuvedl."

2) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 46 INS 9030/2009, 3 VSPH 8/2010-A ze dne 24. 6. 2010 se vyslovuje k okolnostem rozhodným pro posouzení závazků dlužníka jako dluhu z podnikání (citace z odůvodnění):

"Jak dluh vůči ČEZ Prodej, s. r. o., ve výši 11.251,50 Kč, tak dluhy vůči T-Mobile Czech Republic, a. s., ve výši 26.371 Kč a vůči GE Money Bank, a. s., ve výši 200.361 Kč (se soudem přiznanou náhradou nákladů řízení ve výši 8.020 Kč a příslušným úrokem z prodlení) vyplývají ze smluv, jež dlužnice uzavřela s těmito věřiteli (podnikateli) v době své podnikatelské činnosti, a to jako podnikatelka. Závěr o podnikatelském charakteru uvedených závazků nemůže zpochybnit námitka dlužnice, že žádný z úvěrů nebyl užit k podnikání. Takové tvrzení se jednak může vztahovat toliko k posledně uvedenému dluhu, a navíc nejde ani o tvrzení právně významné, neboť poukazuje jen na následné naložení s úvěrovými prostředky, nikoli na okolnosti vzniku příslušného závazkového vztahu, jež jsou pro posouzení jeho povahy rozhodné."

Zjištění o nesplnění podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení:

−ve fázi po podání návrhu na povolení oddlužení vede k odmítnutí návrhu podle § 390 odst. 3 IZ (viz výklad v závěru této části ad A + B),

−ve fázi po povolení oddlužení je důvodem pro neschválení povoleného oddlužení podle § 405 IZ (viz výklad v částech 9.4.3 a 9.5).

I v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se tak uplatní závěry vyjádřené ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, R 113/2011, vyjádřené publikovanou právní větou:

Závěr, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, jenž vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, může být i po povolení oddlužení podkladem pro neschválení oddlužení.

Znovu zdůrazňujeme závěry výše citovaného R 111/2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 5993/2010, 3 VSPH 657/2010-A ze dne 30. 8. 2010, z nichž plyne, že k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení pro subjektivní nepřípustnost oddlužení plynoucí z existence dlužníkových závazků z podnikání, které ve smyslu § 389 odst. 2 IZ jeho vstupu do oddlužení brání, nemůže dojít dříve, než je tento návrh právně perfektní, tj. opatřený všemi předepsanými obsahovými náležitostmi i předepsanými přílohami (viz část 9.2.2), neboť jen tehdy insolvenční soud může skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné legitimace (včetně rozsahu a charakteru závazků dlužníka) posoudit.

Není pochyb o tom, že u dlužníka – právnické osoby má být zjištění o tom, zda se považuje za podnikatele či nikoli, učiněno již v prvotní fázi řízení o návrhu na povolení oddlužení; pozitivní zjištění v tom směru (zakládající subjektivní nepřípustnost oddlužení) pak povede k odmítnutí návrhu.

Jak bylo vysvětleno v úvodu této části pod heslem "Právní úprava od 1. 1. 2014", podle § 389 IZ, ve znění účinném od 1. 1. 2014, u právnické osoby – nepodnikatele a u každé fyzické osoby je překážkou jejího vstupu do oddlužení (činí její oddlužení subjektivně nepřípustným) každý nezajištěný dluh z podnikání, jehož věřitel neprojevil souhlas tím, že bude režimu oddlužení podroben, ledaže jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) a d) IZ. Následně pod heslem "Vymezení rozhodných dluhů z podnikání" jsou shromážděny dosavadní judikatorní závěry týkající se vytčení dluhů podnikatelské povahy, kteréžto závěry jsou v zásadě použitelné i v režimu nové právní úpravy.

Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014 přitom předpokládá, že tak, jak ve fázi rozhodování o povolení oddlužení zpravidla není prostor pro osvědčování skutečností tvrzených dlužníkem o povaze jeho závazků (tedy toho, zda má dluhy pocházející z podnikání, které ve smyslu § 389 odst. 2 IZ řešení dlužníkova úpadku oddlužením brání), podle nového znění § 397 odst. 1 IZ (viz část 9.3.2) insolvenční soud v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, toto oddlužení povolí a otázku dlužníkovy věcné legitimace prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (viz § 399 až § 403 IZ a části 9.4.2, 9.4.3). K tomu pak § 403 odst. 2 IZ stanoví, že pokud po povolení oddlužení věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, včas (do skončení uvedené schůze věřitelů nebo do 10 dnů od zveřejnění výsledků hlasování mimo schůzi věřitelů v insolvenčním rejstříku) nenamítli skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (tedy neuplatnili ani námitky o subjektivní nepřípustnosti oddlužení pro dluhy z podnikání), podle nové poslední věty cit. ustanovení platí, že souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Konstruuje se tak fikce jejich souhlasu s oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ, tj. žádnou případnou přihlášenou pohledávku z podnikání dlužníka pak nelze považovat za dluh z podnikání, který by dlužníkovu oddlužení překážel.

To znamená, že je-li oddlužení povoleno, k definitivnímu uzavření otázky subjektivní přípustnosti oddlužení dlužníka dojde následně v režimu § 403 IZ (v souvislosti s hlasováním věřitelů o způsobu oddlužení), kdy absence včasných (relevantních) námitek věřitelů o tom, že některá z přihlášených pohledávek má podnikatelskou povahu, činí tuto skutečnost nadále (nezvratně) bezvýznamnou.

Ve výše citovaném R 113/2011 Nejvyšší soud přijal (a publikoval) také závěr:

Schválení oddlužení nebrání zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků, ale jeho věřitel nepřihlásil tomu odpovídající pohledávku včas do insolvenčního řízení. Schválení oddlužení nebrání ani zjištění, že dlužník má dluh z podnikání, jestliže jiný dlužníkův věřitel nepřihlásil pohledávku včas do insolvenčního řízení a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů.

K tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že v popsaném případě důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele), logicky odpadá.

I.) Judikatura VS v Praze před přijetím R 49/2016

Judikatura Vrchního soudu v Praze i po změně právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 vycházela z toho, že nadále platí také onen posledně citovaný závěry R 113/2011, a to s úvahou, že se nic nemění na tom, že věřitelé pohledávek pocházejících z dlužníkova podnikání nemusejí tyto pohledávky do jeho insolvenčního řízení vůbec přihlásit (nebo nikoliv včas a řádně), a jestliže tak – vinou dotčených věřitelů – předmětem insolvenčního řízení nebudou, není důvodu, aby dlužníkovu oddlužení překážely. Stejně tomu musí být i v případě, že ekonomická nabídka dlužníka je zjevně dostatečná k úplnému uspokojení všech přihlášených pohledávek, a tudíž ani věřitel přihlášené podnikatelské pohledávky nemůže být v oddlužení na svých právech nijak zkrácen. I s ohledem na to Vrchní soud v Praze od 1. 1. 2014 vykládal podstatu změny plynoucí z výše reprodukovaného nového znění § 397 a § 403 odst. 2 IZ tak, že zkoumání podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení – z hlediska existence podnikatelských dluhů dlužníka – je zásadně soustředěno do fáze po povolení oddlužení.

Tento náhled na věc vyjádřil Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPA 59 INS 2184/2014, 2 VSPH 961/2014-A ze dne 15. 5. 2014 a především pak v usnesení sp. zn. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A ze dne 18. 7. 2014 (citace z odůvodnění):

"Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1. 1. 2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka – fyzické osoby, který je podnikatelem [§ 389 odst. 1 písm. b) IZ], a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání – bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci – řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně nové znění § 397 odst. 1 stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Z uvedeného předně plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1. 1. 2014 již nelze – jak soud prvního stupně nesprávně dovozoval – aplikovat závěry publikovaného usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21. 4. 2009 (R 79/2009) ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat. Současně však ustanovení § 389 odst. 2 IZ ve spojení s úpravou § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 IZ nelze interpretovat tak, že [ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ] předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením. Takový jejich souhlas není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle § 403 odst. 2 IZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Takový výklad má podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmou procesní logiku. Nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas oddlužením nevyslovili. Jednak v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou oddlužení bránit), a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu k dispozici podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto (či jiných) důvodů, anebo prostě jen v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky (na schůzi věřitelů ani jinak) namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením.

Z těchto důvodů odvolací soud v dané věci, kdy věřitelé dlužníkových závazků z podnikání, jež v návrhu označil, zatím aktivní souhlas s jeho oddlužením neprojevili, nepovažuje za opodstatněný závěr soudu prvního stupně, že pro tuto okolnost musí být jeho návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ odmítnut."

Obdobně Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSUL 79 INS 6784/2014, 4 VSPH 811/2014-A-11 ze dne 19. 6. 2014 dovodil, že skutečnost, že dlužník, který navrhuje řešení svého úpadku oddlužením, nedoloží ke svému návrhu též souhlas dotčených věřitelů s pohledávkami z podnikání, nemůže bez dalšího znamenat vyloučení jeho oddlužení.

Výstupy dosavadní judikatury Vrchního soudu v Praze stran zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení z hlediska dluhů z podnikání v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 byly – před přijetím dále citovaného R 49/2016 – následující (shrnutí):

a) Závěr o subjektivní přípustnosti oddlužení ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ nelze stavět na tom, zda dlužník před podáním svého insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení žádal věřitele svých dluhů z podnikání o souhlas s jeho oddlužení a s jakým výsledkem, či zda tak neučinil, a zda tedy v tom směru předkládá soudu nějaké tvrzení. Takovou povinnost zákon dlužníku neukládá (nejde o předepsanou náležitost návrhu), a proto i kdyby soud dlužníka k uvedenému doplnění vyzval, z negativního výsledku výzvy (dlužník předběžných souhlasů nedosáhl – věřitele nekontaktoval nebo mu neodpověděli či výslovný souhlas dát odmítli) nelze vůči dlužníku vyvozovat nepříznivý procesní důsledek v podobě závěru o subjektivní nepřípustnosti jeho oddlužení, ať již vyjádřeným – ve fázi rozhodování o návrhu na povolení oddlužení – odmítnutím tohoto návrhu podle § 390 odst. 3 IZ, nebo rozhodnutím o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že se pro subjektivní nepřípustnost oddlužení neuplatní předpoklad podle poslední věty § 108 odst. 1 IZ, při kterém po dlužníku zálohu žádat nelze (k tomu viz poznámku v závěru této části).

b) Nesouhlasné stanovisko k řešení dlužníkova úpadku oddlužením je relevantní, jen pokud je vyslovil ten věřitel s podnikatelskou (nezajištěnou) pohledávkou, který ji do dlužníkova insolvenčního řízení (již) přihlásil, a pokud jde o nesouhlas kategorický (nikoliv nějak podmíněný).

c) Není-li nesouhlas ad b) dán do povolení oddlužení ani do schůze věřitelů konané podle § 403 IZ, otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se definitivně vyjasní (uzavře) až na této schůzi s tím, že bez nesouhlasných námitek některého z přihlášených podnikatelských (nezajištěných) věřitelů je nezvratně presumován jejich souhlas s oddlužením.

d) Nesouhlas podnikatelského věřitele s oddlužením, který je ve smyslu bodů b) a c) relevantní, představuje nezvratně překážku vstupu dlužníka do oddlužení, tedy takový nesouhlas daný v první fázi řízení je překážkou povolení oddlužení a nesouhlas daný v další fázi řízení je překážkou schválení povoleného oddlužení. Žádná relativizace tohoto nesouhlasu není možná (není prostor k tomu, aby jej soud překonal nějakým svým uvážením), a tudíž tento nesouhlas v první fázi řízení nelze nerespektovat s odkazem na definitivní vyřešení subjektivní přípustnosti oddlužení až na schůzi věřitelů podle § 403 IZ.

II.) Odlišné výstupy vyplývající z R 49/2016

Posléze se prosadily poněkud odlišné závěry aplikované Vrchním soudem v Olomouci, vyjádřené v jeho usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015-A ze dne 23. 9. 2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde [§ 389 odst. 2 písm. a) IZ], a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

K tomu citujeme z odůvodnění:

"Odvolací soud především konstatuje, že dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, a proto zde není důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (uvedené v ustanovení § 389 odst. 1 IZ), tedy tvrdit, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele. V ustanovení § 389 odst. 2 písm. a), b), c) IZ jsou vypočteny výjimky ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení. Jedná se o alternativní výčet, takže při naplnění kterékoliv z uvedených variant není důvod považovat dluh z podnikání za překážku bránící řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

Při zkoumání otázky, zda dlužníka, který má dluh z podnikání [přičemž se nejedná se o pohledávky dle ustanovení § 389 odst. 2 písm. b) nebo písm. c) IZ], lze považovat za osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde. Pokud by dlužník v návrhu tvrdil, že má souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, takže je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, byl by to důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání této otázky až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ) s tím, že insolvenční správce by před rozhodnutím schůze upozornil na to, že má za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, čímž vyjadřuje pochybnost předpokládanou v ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ, která vedla k povolení oddlužení. Též věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, tedy že vůči nim má dlužník dluhy z podnikání a oni s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí.

Ze shora citovaného ustanovení § 403 IZ plyne, že schůze věřitelů se svolává k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí až ve fázi po povolení oddlužení, přičemž z ustanovení § 397 odst. 1 IZ plyne, že soud povolí oddlužení pouze za situace, že nedojde ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí. Není-li dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to sice důvodem pro odmítnutí návrhu podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, ovšem jsou-li zde pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to důvodem pro povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Naopak nejsou-li pochybnosti, oddlužení se nepovolí a na schůzi věřitelů se již způsob oddlužení neprojednává a nehlasuje se o jeho přijetí, takže na jejím programu již není uplatnění námitek proti oddlužení podle ustanovení § 403 odst. 2 IZ.

Postup předjímaný v ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, se uplatní za situace, pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ tvrdí, ovšem pochybnosti o tom, zda věřitelé skutečně souhlasí, zde jsou, neboť soud stanoviska věřitelů ještě nezná, takže není zatím postaveno najisto, zda…