NahoruMechanismus dovolání se neúčinnosti právních úkonů
Neplatnost versus neúčinnost
Ve smyslu § 235 odst. 1 IZ jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení
věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon
pro tyto účely se považuje i dlužníkovo opomenutí.
Podle právní
úpravy má neplatnost před odporovatelností přednost. O odporovatelnosti je možno
uvažovat pouze v případě platného právního úkonu - pokud je právní úkon
neplatný, pak nemůže být úspěšně odporován. Proto i § 234 IZ v případě, kdy byla zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku
nebo závazků dlužníka, který lze současně považovat za neúčinný, ukládá
postupovat podle § 233 IZ (viz část 6/3.1).
Odpůrčí žaloba
Podle § 235 odst. 2 IZ se neúčinnost dlužníkových právních úkonů zakládá rozhodnutím insolvenčního
soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Insolvenční zákon principielně
opustil koncepci neúčinnosti právních úkonů dlužníka ze zákona, to ovšem s
výjimkou případů uvedených /3.2.1.
Žaloba na určení
neúčinnosti právního úkonu ve smyslu § 235 a
násl. IZ přichází zásadně v úvahu jen tam, kde by se bez takového určovacího
rozsudku soudu do majetkové podstaty dlužníka nemohlo dostat žádného plnění, tedy obvykle pokud dlužník sám neměl z takového svého úkonu vůči svému dlužníku
ke dni zahájení insolvenčního řízení žádnou splatnou pohledávku (viz rozsudek
Vrchního soudu v Praze č.j. 15 Cmo 191/2010-53 ze dne 4. 1. 2011).
Upozornění!!!
Aby mohl insolvenční správce získat zpět plnění,
které odporovatelným úkonem dlužníkův majetek opustilo, bude se muset
nejprve úspěšně dovolat neúčinnosti žalobou a teprve poté plnění do majetkové
podstaty sepsat a následně zpeněžit. Podle § 239 odst. 4 IZ náleží dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty až
právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Následné podání
vylučovací žaloby vlastníkem tohoto plnění není přípustné. Pokud není plnění
z neúčinného právního úkonu vydáno dobrovolně do majetkové podstaty,
nezbude, než aby se tohoto plnění domáhal insolvenční správce soudní cestou.
Takový spor není incidenčním sporem (viz judikát níže).
Judikát :
Usnesení Vrchního
soudu v Praze sp.zn. Ncp 2311/2010 ze dne 18. 11. 2010 (citace
z odůvodnění) :
„Pro účely
rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu v dané věci je nezbytné posoudit, zda spor o vydání plnění
z neplatného či neúčinného úkonu do majetkové podstaty dlužníka je incidenčním
sporem.
Žalobce primárně
uplatňuje nárok z neplatné smlouvy, tedy z hlediska právní
kvalifikace, jež se prozatím podává ze žaloby, nárok z bezdůvodného
obohacení. Insolvenční zákon v ustanovení § 233 odst. 1 předpokládá, že bezdůvodné obohacení bude vydáno, jen jestliže byla zjištěna
neplatnost smlouvy nebo jiného právního úkonu pravomocným rozhodnutím soudu
nebo jiného příslušného orgánu. Neplatnost právního úkonu může být v průběhu
insolvenčního řízení zjištěna prejudiciálně, či přímo, jedině ve výroku
pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu. Přitom platí, že dokud nebude
neplatnost právního úkonu zjištěna pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu,
nevznikne v insolvenčním řízení ani povinnost vydat bezdůvodné obohacení
získané plněním z takového neplatného úkonu. Insolvenční zákon tedy předpokládá
dvě fáze uplatnění právních následků neplatných úkonů a v návaznosti na to
vedení dvou sporů. V první fázi jde o zjištění neplatnosti rozhodnutím
insolvenčního soudu na základě žaloby insolvenčního správce; tento spor je
z hlediska pravidel věcné příslušnosti soudu incidenčním sporem ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 2 IZ a § 9 odst. 4 OSŘ.
Jakmile byla
neplatnost právního úkonu zjištěna pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu,
insolvenční správce zapíše předmět bezdůvodného obohacení do soupisu majetkové
podstaty a pohledávku uplatní vůči tomu, kdo se bezdůvodně obohatil. Jestliže
tato osoba neplní dobrovolně, je insolvenční správce povinen vymáhat plnění ve
prospěch majetkové podstaty. V této druhé fázi uplatnění neplatnosti
právního úkonu jde o vymáhání pohledávek ve prospěch majetkové podstaty ve
smyslu ustanovení § 294 odst. 1 IZ. Peněžitou pohledávku insolvenční správce takto vymáhá žalobou na
plnění (zaplacení). Spory vzniklé na základě žalob podle § 294 IZ nejsou incidenčními
spory; pro určení věcné příslušnosti soudu se v těchto sporech nepoužije
ustanovení § 9 odst. 4 OSŘ.
Obdobně je tomu
ve vztahu nároku na určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu cestou odpůrčí
žaloby podle § 239 odst. 1 IZ Touto žalobou je zahájeno sporné řízení, jež je z hlediska výše
zmíněných pravidel věcné příslušnosti též incidenčním sporem. Teprve
pravomocným rozhodnutím, kterým insolvenční soud vyhoví odpůrčí žalobě, se
zakládá neúčinnost dlužníkova právního úkonu a dnem právní moci rozhodnutí
insolvenčního soudu náleží dlužníkovo plnění do majetkové podstaty (§ 239 odst.
4 IZ).
Na základě
pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu o neúčinnosti dlužníkova právního
úkonu insolvenční správce zapíše dlužníkovo plnění do soupisu majetkové
podstaty. O zápisu vyrozumí osobu, která byla žalovaným v incidenčním sporu z
odpůrčí žalobě, neboť tato osoba má povinnost vydat dlužníkovo plnění do
majetkové podstaty. Nesplní-li tato osoba svou povinnost dobrovolně, insolvenční
správce se domáhá žalobou podle § 294 odst. 1 IZ vydání plnění do majetkové podstaty (v dané věci žalobou na
zaplacení). Tento spor rovněž není incidenčním sporem; pro určení věcné příslušnosti
soudu se v těchto sporech se rovněž nepoužije ustanovení § 9 odst.
4 OSŘ.“
Žalobcem pouze insolvenční správce
Na rozdíl od předchozí
úpravy obsažené v ZKV, kdy vedle správce konkursní…
