Neplatnost právních úkonů

 NahoruNeplatnost právních úkonů

 

Civilní právo rozlišuje absolutní a relativní neplatnost právních úkonů.

 

Absolutně neplatné úkony

Podle § 37 až 39 ObčZ je absolutně neplatný právní úkon

- který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně,

- jehož předmětem je plnění nemožné,

- byl-li učiněn osobou, která nemá způsobilost k právním úkonům,

- učiněný osobu jednající v duševní poruše, jež činí tuto osobu k takovému úkonu neschopnou,

- který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům,

- nebyl-li učiněn ve formě, kterou předepisuje zákon nebo dohoda účastníků.

K absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlédne z úřední povinnosti, tedy aniž by musela být některým z účastníků právního vztahu namítnuta či soudním rozhodnutím vyslovena.

 

Relativně neplatné úkony

Relativní neplatností jsou postihovány méně závažné vady právního úkonu, proto se ponechává na vůli účastníků takového právního úkonu, zda se budou relativní neplatnosti dovolávat, či nikoliv. Taxativní výčet důvodů relativní neplatnosti je uveden v § 40a ObčZ. Podle tohoto ustanovení se právní úkon považuje za platný až do té doby, než je namítnuta jeho neplatnost. Relativní neplatnost právního úkonu může namítnout ten, kdo je takovým úkonem dotčen za předpokladu, že neplatnost sám nezpůsobil. Je-li relativní neplatnost účinně namítnuta, pak působí od počátku, nikoliv od okamžiku, kdy projev vůle namítajícího dojde druhému účastníku smlouvy.

Právo vznést námitku neplatnosti právního úkonu se promlčí v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Pokud nebyla námitka neplatnosti právního úkonu vznesena, právní úkon stále trpí vadou, ale je třeba na něj hledět jako na úkon platný.

 

Judikát:

Co do postupu, jímž se lze dovolat relativní neplatnosti, je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003:

„Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Zákon ponechává uplatnění relativní neplatnosti na vůli osoby dotčené vadným právním úkonem. Nepostačí přitom, pokud na tuto neplatnost v soudním řízení pouze upozorní, neboť to ještě neznamená, že se relativní neplatnosti dovolává.“

 

Vázanost soudním rozhodnutím

Podle § 232 IZ platí, že byla-li neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci ještě před zahájením insolvenčního řízení, pak se tento úkon považuje za neplatný i pro účely insolvenčního řízení.

 

Pokud však soud nebo jiný orgán svým rozhodnutím zjistil neplatnost právního úkonu, který se týkal majetku nebo závazků dlužníka, až v průběhu insolvenčního řízení, není insolvenční soud těmito závěry vázán.

 

Incidenční spor o neplatnost

K posouzení neplatnosti právního úkonu je v průběhu insolvenčního řízení pro potřeby tohoto řízení oprávněn pouze insolvenční soud ( § 231 odst. 2 IZ). Otázku neplatnosti právního úkonu si vyřeší

a) jako otázku předběžnou, nebo

b) v incidenčním sporu, jehož předmětem bude otázka neplatnosti právního úkonu. K podání incidenční žaloby, která bude projednána v rámci insolvenčního řízení, je oprávněn:

- kterýkoliv věřitel,

- dlužník, je-li osobou s dispozičními oprávněními,

- insolvenční správce a

- státní zastupitelství.

Insolvenční správce musí být účastníkem tohoto incidenčního sporu vždy, a to buď na straně žalobce, nebo na straně žalovaného. Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce ( § 231 odst. 3 IZ).

 

Vrácení vzájemného plnění

Byla-li pravomocným rozhodnutím zjištěna neplatnost právního úkonu, pak obecně platí,…