Osoby
oprávněné popřít pohledávku a následky takového popření
Popěrné
důvody
Podle § 192 IZ platí, že všechny přihlášené pohledávky lze popírat co do
-
pravosti,
-
výše či
-
pořadí
a
popěrné právo má
- insolvenční správce a
- dlužník a
- věřitelé (k právní úpravě popření pohledávky věřitelem
viz podrobný výklad /3.2.1).
A) POPŘENÍ POHLEDÁVKY INSOLVENČNÍM SPRÁVCEM
Popření
pohledávky insolvenčním správcem má shodné důsledky při všech
způsobech řešení úpadku, tedy jak v případě konkursu, tak v případě
reorganizace či oddlužení.
Pokud
insolvenční správce popře nevykonatelnou pohledávku, nevezme své popření včas zpět (viz část 5/3.3), jak mu to umožňuje § 201 odst. 1 IZ, bude nucen nositel popřené nevykonatelné pohledávky vést u
insolvenčního soudu za účelem zjištění popřené pohledávky postupem podle § 198 IZ (viz část 5/4.2).
Pokud
insolvenční správce popře pohledávku vykonatelnou a
na popření nadále trvá, je nucen uplatnit popření vykonatelné pohledávky žalobou
podle ust. § 199 IZ (viz část 5/4.3). Jako důvod popření
pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky může insolvenční správce uplatnit
jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, jež předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření nemůže být jiné právní
posouzení věci.
Popření
vykonatelné pohledávky
Otázkou
popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem pro právní posouzení věci
se zabýval Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. 41 ICm
886/2011, 101 VSPH 41/2012 (KSHK 41 INS 14424/2010) ze dne 3. 5. 2012, z něhož lze ocitovat:
„I
když tedy v dané věci odvolací soud z důvodů shora uvedených dovodil právní závěr,
že sporná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou rozhodčím nálezem, přesto má
za to, že tento pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález vydaný proti dlužníkům
nepředstavuje překážku věci rozhodnuté pro incidenční spor o určení její
existence. Insolvenční zákon umožňuje v § 199, aby insolvenční správce popřel přihlášenou
vykonatelnou pohledávku, kterou je v daném případě pohledávka přiznaná rozhodčím
nálezem. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky lze
uplatnit ovšem jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení,
které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být
jiné právní posouzení věci. V odstavci 3 tohoto zákonného ustanovení pak je
uvedeno, že v incidenčním sporu může insolvenční správce uplatnit pouze skutečnosti,
pro které pohledávku popřel. Ze znění tohoto ustanovení insolvenčního zákona
vyplývá nesprávnost právního názoru, že v insolvenčním řízení nelze zvrátit stav
rozhodčího řízení, jakož i to, že důvodem popření je jiné právní posouzení věci.
Popřením
vykonatelné pohledávky se totiž správce nedomáhá zrušení rozhodčího nálezu, popření
pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem toliko znamená, že soud v incidenčním
řízení zkoumá pravost, výši nebo pořadí přihlášené vykonatelné pohledávky.
Právním důsledkem jejího úspěšného popření (takového, jež si správce v incidenčním
sporu obhájí) je pouze to, že tato pohledávka nebude v insolvenčním řízení
uspokojena, nikoliv však to, že se tímto rozsudkem ruší příslušný rozhodčí
nález.
Žalobce
v tomto incidenčním sporu uvádí skutečnosti, které nepředstavují jiné právní
posouzení věci, uvádí v něm pouze ty důvody, pro které pohledávku popřel, když
namítá neplatnost ujednání o výši smluvní pokuty. Tyto námitky dlužníci v
rozhodčím řízení neuplatnili, a proto je má insolvenční správce v incidenčním
sporu k dispozici. Jak odvolací soud zjistil z předloženého rozhodčího nálezu,
zůstali dlužníci v insolvenčním řízení zcela nečinní. Rozhodce v řízení oběma
dlužníkům ustanovil opatrovníka jako osobám neznámého pobytu, a ten žádné
námitky před vydáním rozhodčího řízení nevznesl. Rozhodčí řízení pravomocně
skončilo před zahájením insolvenčního řízení, žalobce účastníkem rozhodčího řízení
nebyl, takže ani v pozici insolvenčního správce nemohl v rozhodčím řízení vznášet
proti sporné pohledávce žádné námitky. Proto také tedy není nikterak omezen v důvodech,
které v tomto insolvenčním řízení proti sporné pohledávce míní vznášet.
Odvolací
soud je si vědom, že Vrchní soud v Olomouci ve svých shora zmíněných
rozhodnutích zaujal právní názor, že správci v rámci popření vykonatelné
pohledávky nepřísluší popírat neplatnost jednotlivých ujednání ze smlouvy o
revolvingovém úvěru, že může přezkoumávat vykonatelnou pohledávku doloženou
rozhodčím nálezem toliko podle § 35 zákona o rozhodčím řízení, popř. z hlediska § 268 odst.1 písm.h) o.s.ř., avšak tento názor nesdílí. Tento zužující výklad možností
insolvenčního správce popírat vykonatelnou pohledávku podle § 199 IZ by bylo možno přijmout pouze v případě, kdyby soud v incidenčním řízení přezkoumával
věcnou správnost pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu a svým
rozhodnutím tento rozhodčí nález rušil nebo změnil. Nic takového však soud v
tomto řízení nečiní, a jak shora uvedeno, soud v tomto řízení pouze zkoumá to,
zda pohledávka tímto rozhodčím nálezem přiznaná bude v rámci insolvenčního řízení
uspokojena, či nikoliv. Rozhodnutí soudu v incidenčním řízení vedeném v průběhu
insolvenčního řízení je rozhodnutím určovacím, sloužícím jen pro potřeby
insolvenčního řízení, a jeho smyslem je určit rozsah, v němž budou přihlášené
pohledávky dlužníkových věřitelů uspokojeny, a jestliže je rozhodnuto, že
vykonatelná pohledávka žalovaného není po právu, nebude tato pohledávka v
incidenčním řízení uspokojena. Insolvenční zákon v § 199 podle názoru odvolacího soudu umožňuje popírat pohledávky vykonatelné v těch případech,
kdy dlužník sám svou nečinností, ať již úmyslnou, či z nedbalosti založil nárok
věřitele, a tím třeba oproti ostatním věřitelům zvýhodnil. Právě o takový případ
se v této věci jedná. Dlužníci zůstali v rozhodčím řízení zcela nečinní,
neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor se zákonem neuplatnili a nevyužili
svého zákonného práva podat proti němu návrh na zrušení podle § 31 zákona č.216/1994 Sb. o rozhodčím řízení ve lhůtě stanovené v § 32 tohoto zákona. Žalobce (insolvenční správce) nebyl účastníkem tohoto rozhodčího
řízení, jež skončilo před zahájením insolvenčního řízení, a v době zahájení
insolvenčního řízení již marně uplynula lhůta k podání návrhu na zrušení rozhodčího
nálezu, která činí tři měsíce od jeho doručení. Za této situace mohl proto insolvenční
správce podle § 199 odst.1 IZ podat žalobu na popření vykonatelné pohledávky z titulu smluvní
pokuty, a v žalobě uplatnit podle odst.2 tohoto zákonného ustanovení skutečnost,
kterou dlužníci neuplatnili v rozhodčím řízení, ač tak učinit měli a mohli, a v
žalobě se tak žalobce nedomáhá jiného právního posouzení věci, protože rozhodce
v rozhodčím řízení otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě nezkoumal.“
Následně
se k problematice popření vykonatelné pohledávky (konkrétně u
pohledávky přiznané pravomocným rozsudkem pro uznání) vyslovil Nejvyšší soud
v usnesení sp. zn. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18. 7. 2013. Dospěl přitom
k následujícím závěrům:
U
přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného
orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné
správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření
její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které
dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí ( § 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil
vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném
řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se
neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz) nebo
rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo
rozsudkem pro uznání).
Právní
posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené
vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného…
