Povinnosti insolvenčního správce

17.2.3.7

Povinnosti insolvenčního správce

Mgr. Tomáš Braun

Insolvenční správce má v insolvenčním řízení zcela nezastupitelnou úlohu subjektu povolaného k tomu, aby v rámci svých povinností stanovených zákonem nebo uložených mu insolvenčním soudem vykonával činnost směřující k naplnění účelu insolvenčního řízení ve fázi po zjištění úpadku dlužníka. Tomu odpovídá i rozsah jeho práv a povinností v insolvenčním řízení, jejichž konkrétní obsah IZ ve svých ustanoveních jednotlivě vymezuje.

Ustanovení § 36 odst. 1 IZ obecně stanoví, že insolvenční (příp. další) správce je při výkonu funkce povinen:

a) postupovat svědomitě a s odbornou péčí (obdobně jako např. příkazník podle § 2432 NOZ)

• v zásadě jde o odborný výkon svěřené činnosti, s níž by nepochybně bylo v rozporu např. jednání, kdy insolvenční správce neučiní úkony potřebné k tomu, aby zabránil promlčení bonitní pohledávky dlužníka, nebo zpeněží majetkovou podstatu mimo dražbu bez souhlasu insolvenčního soudu a věřitelského orgánu;

• důraz na odbornou způsobilost akcentuje i § 23 ZIS ukládající insolvenčním správcům povinnost se soustavně vzdělávat a prohlubovat své odborné znalosti pro řádný výkon činnosti insolvenčního správce (ke vzdělávání insolvenčních správců viz část >3.3.1.3);

b) vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře

• tato zásada koresponduje se zásadou maximálního uspokojení věřitelů vyjádřenou v § 5 IZ (viz část 2.1.3) a s cílem insolvenčního řízení formulovaném v § 1 IZ (viz část 2.1.1);

c) společnému zájmu věřitelů dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob

• k této zásadě viz výklad pojmu společný zájem věřitelů v části 2.1.3.

Usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 885/2013 ze dne 13. 8. 2014 uveřejněné pod č. 2/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citace z odůvodnění):

"Jak je patrné z obsahu, rozsahu a významu povinností uložených IZ, které je insolvenční správce povinen zachovávat, jejich účelem je nepochybně – kromě jiného – zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jednají jejich jménem. Kdyby totiž insolvenční správce porušil tyto povinnosti, s ohledem na protichůdné zájmy prosazované v insolvenčním řízení jednotlivými věřiteli, z nichž každý chce dosáhnout uspokojení své pohledávky v co nejvyšší míře, ale též při respektování zájmu dlužníka a postavení insolvenčního správce, snadno by hrozilo, že některý z věřitelů bude zvýhodněn na úkor jiného věřitele, anebo že bude preferován dlužník před věřiteli či naopak. Tím by byly porušeny již zmíněné stěžejní zásady insolvenčního řízení obsažené v ustanoveních § 5 písm. a) a b) IZ, podle nichž je třeba vést insolvenční řízení tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, s tím, že věřitelé, kteří mají podle IZ zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Insolvenční správce je tedy klíčovou osobou insolvenčního řízení a bez toho, aby náležitě plnil své povinnosti, nelze dosáhnout nejen dodržení citovaných zásad insolvenčního řízení, ale ani splnění jeho účelu podle § 1 IZ. To na druhé straně znamená, že aktivní i pasivní úplatkářství ve vztahu k insolvenčnímu správci může mít negativní dopad na řádný průběh insolvenčního řízení, na možnost dosažení jeho účelu a na dodržení jeho základních zásad, včetně zákazu bezdůvodného zvýhodnění nebo poškození účastníků insolvenčního řízení. Proto činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení je třeba považovat za obstarávání věcí obecného zájmu ve smyslu § 334 odst. 3 TZ, neboť řádný výkon jeho funkce je nepochybně v zájmu celé společnosti i všech subjektů insolvenčního řízení a je primární povinností insolvenčního správce, aby zabránil bezdůvodnému zvýhodňování nebo poškozování kteréhokoli účastníka insolvenčního řízení. Přitom jde o zachovávání takových povinností insolvenčního správce, které jsou mu uloženy přímo IZ."

Právu insolvenčního správce na součinnost dlužníka a třetích osob při výkonu jeho funkce odpovídá i povinnost insolvenčního správce poskytnout součinnost věřitelskému orgánu. Ustanovení § 36 odst. 2 IZ formuluje obecný požadavek na míru této součinnosti tak, že jde o součinnost nezbytnou k řádnému výkonu funkce věřitelského orgánu. V zásadě jde o to, aby věřitelský výbor či zástupce věřitelů (popř. schůze věřitelů) měli k dispozici veškeré informace potřebné k tomu, aby mohli řádně dohlížet na činnost insolvenčního správce [§ 58 odst. 2 písm. a) IZ], průběžně schvalovat výši a správnost hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty [§ 58 odst. 2 písm. d) IZ] a udělovat mu k jeho postupu zákonem předpokládaná stanoviska.

Za tím účelem insolvenční správce je zejména povinen:

a) zúčastnit se na žádost věřitelského orgánu jeho jednání a

b) nejméně jednou za 3 měsíce předložit věřitelskému orgánu a insolvenčnímu soudu písemnou zprávu o stavu insolvenčního řízení, neurčí-li insolvenční soud jinak – tzn., že v závislosti na stavu (charakteru) insolvenčního řízení je insolvenční soud oprávněn stanovit správci jiný (kratší nebo delší) než 3měsíční interval k podávání zprávy o stavu řízení.

Prováděcí vyhláška

Ustanovení § 36 odst. 3 IZ (zavedené s účinností od 1. 7. 2017 (viz novelu IZ provedenou zákonem č. 64/2017 Sb.) předpokládá existenci prováděcí vyhlášky, která stanoví obsah požadavků na plnění povinností insolvenčního správce dle některých ustanovení IZ, a to povinností podle§ 36 odst. 1 a 2(viz výklad výše), § 31 odst. 6, § 136 odst. 5, § 246 odst. 1, § 313 odst. 2, § 371, § 373 odst. 2, § 383 odst. 1, § 385 odst. 2, § 430a odst. 1 IZ.

Podle § 431 písm. g) IZ je k vydání této prováděcí vyhlášky zmocněno ministerstvo spravedlnosti.

Ustanovení § 45 IZ ukládá insolvenčnímu správci (obdobně jako jiné zákony ukládají např. soudci, advokátovi, znalci, tlumočníkovi nebo zaměstnanci správce daně) povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých zvláštní právní předpis stanoví povinnost mlčenlivosti, pokud se o nich dozvěděl při výkonu své funkce, a to i po jejím skončení.

Jedná se např. o

- obchodní tajemství podle § 504 NOZ,

- bankovní tajemství podle § 38 zákona o bankách,

- utajovanou informaci podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti,

- osobní údaj podle zákona o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů.

Této mlčenlivosti může insolvenčního správce zprostit

1. ten, v jehož zájmu ji má – tj. zpravidla ten z účastníků insolvenčního řízení (dlužník nebo věřitel), který by mohl být sdělením konkrétní skutečnosti poškozen či jinak dotčen,
2. insolvenční soud (při výkonu své dohlédací činnosti).

Povinnost mlčenlivosti se v tomto rozsahu vztahuje i na třetí osoby vykonávající činnosti, ke kterým je povinen insolvenční správce.

Insolvenční správce vykonává povinnosti uložené mu insolvenčním zákonem zásadně osobně (např. přezkum přihlášených pohledávek, soupis majetkové podstaty). Náklady na tyto činnosti jsou zahrnuty v jeho odměně a nese je ze svého (§ 39 odst. 2 IZ, věta prvá).

Splnění činností, ke kterým je insolvenční správce povinen podle zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu, může podle § 39 odst. 2 IZ, věta druhá zadat na účet majetkové podstaty jiným osobám jen výjimečně, totiž se souhlasem věřitelského orgánu (věřitelského výboru či zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu Insolvenční soud - z povahy věci - vysloví souhlas až poté, co bude mít k dispozici souhlas věřitelského orgánu. Jinak řečeno, souhlas insolvenčního soudu by tedy měl být podložen předchozím souhlasem věřitelského orgánu (jestliže byl v insolvenčním řízení ustaven). Příslušný souhlas může být správci udělen i dodatečně. Účelem této úpravy je zamezit tomu, aby insolvenční správce na úkor majetkové podstaty dlužníka hradil třetím osobám činnosti, jež má vykonávat osobně a které proto mají být financovány z jeho odměny.

Pokud insolvenční správce bez tohoto souhlasu zadal třetím osobám na účet podstaty uvedené činnosti, jež podle IZ nebo rozhodnutí insolvenčního soudu má konat sám (osobně), porušil tím svoji právní povinnost stanovenou v § 39 odst. 2 IZ. Přitom není významné, zda šlo o činnost potřebnou, ze které měla majetková podstata prospěch.

Důsledkem takového protiprávního "zadání" není jeho neplatnost, nýbrž to, že insolvenční správce si takový náklad nese ze své odměny; jde o náklad vynaložený "na účet správce" jelikož "na účet majetkové podstaty" může jít jen se souhlasem insolvenčního soudu (a věřitelského orgánu). Takový náklad tedy nelze hradit z majetkové podstaty, ale insolvenční správce jej nese ze svého. Ke vzniku škody na majetku podstaty vede takové porušení právní povinnosti až od okamžiku, kdy insolvenční správce náklad vzešlý ze zadání uskutečněného bez příslušného souhlasu zúčtuje nikoli na svůj vrub (na vrub své odměny, v průběhu insolvenčního řízení typicky na vrub vyplacené zálohy na odměnu), nýbrž na vrub majetkové podstaty.

K dané problematice odkazujeme na judikatorní závěry (v zásadě využitelné též v insolvenčním řízení), které ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v již zrušeném ZKV (totiž v poslední větě jeho ust. § 8 odst. 3), vyslovil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí a jež shrnul v rozsudku sp.zn. 2631/2012 ze dne 30.10.2014 (citace z odůvodnění):

"K pravidlu formulovanému v ustanovení § 8 odst. 3 poslední větě ZKV se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil, přičemž judikatorní závěry, k nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout takto:

1/ Smysl úpravy obsažené od 1. května 2000 v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV tkví v tom, že od uvedeného data již správce konkursní podstaty nesměl zadat třetím osobám na účet podstaty činnosti, k nimž byl sám povinen, bez souhlasu věřitelského výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Bez souhlasu věřitelského výboru bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 119 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3169/2011).

2/ To, že věřitelský výbor udělí správci konkursní podstaty souhlas s tím, aby činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet konkursní podstaty, nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit jej v režimu § 29 ZKV). Ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní podstaty s odbornou péčí (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007 a 29 Cdo 3169/2011).

3/ Pohledávka vzešlá z činnosti, kterou správce konkursní podstaty (ač jde o činnost, k níž je sám povinen) zadá třetí osobě na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty (a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou za podstatou ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 písm. e/ ZKV. Po zrušení konkursu, v němž nebyla uspokojena pro nedostatek majetku dlužníka, přechází závazek uhradit tuto pohledávku za podstatou ze správce konkursní podstaty (reprezentujícího podstatu, z níž měla být uhrazena) na…