Rozhodnutí o dlužnickém návrhu
Podle § 132 odst. 1 IZ platí, že v případě insolvenčního návrhu dlužníka postačí, jsou-li
rozhodné skutečnosti osvědčeny údaji insolvenčního návrhu a jeho přílohami. V takovém případě je insolvenční soud povinen o dlužnickém návrhu rozhodnout nejpozději do 15 dnů od jeho podání, aniž by bylo nutno
projednat návrh při nařízeném soudním jednání.
Jestliže však insolvenční soud provádí
dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků,
je povinen nařídit jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (viz část
4/5.2).
Více osob oprávněných jednat za dlužníka
Má-li však dlužník
a) více
statutárních orgánů oprávněných jednat jménem dlužníka samostatně (např. společnost s ručením omezeným má
dva jednatele), nebo
b) má-li
dlužník více osob v rámci jednoho statutárního orgánu oprávnění jednat jeho
jménem samostatně (např.
jednotliví členové představenstva), nebo
c) má-li dlužník více zákonných zástupců
oprávněných jednat jeho jménem samostatně,
pak insolvenční soud o návrhu může bez dalšího
rozhodnout pouze v případě, kdy je návrh všemi těmito osobami spolupodepsán.
Jinak je insolvenční soud povinen před rozhodnutím o úpadku vyzvat tyto osoby oprávněné
jednat za dlužníka k tomu, aby se ve stanovené lhůtě k návrhu vyjádřily.
Uplyne-li jim lhůta marně, nebo vysloví-li s návrhem souhlas, pak insolvenční
soud bez dalšího o návrhu rozhodne.
Pokud tyto osoby oprávněné jednat jménem dlužníka, které insolvenční
návrh nepodepsaly, s podáním návrhu nesouhlasí, bude insolvenční soud povinen provést
dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku, a to i nad rámec návrhů
dlužníka, a to při nařízeném soudním jednání ( § 133 odst. 2 IZ).
Rozpor v tvrzeních
Stejně tak bude insolvenční soud postupovat v případě, kdy vyjdou
v průběhu insolvenčního řízení najevo skutečnosti, které jsou v rozporu
a) s
tvrzeními dlužníka obsaženými
v insolvenčním návrhu nebo
b) se
skutečnostmi obsaženými v listinách připojených k insolvenčnímu návrhu.
V těchto případech tedy insolvenční soud
- nařídí
jednání o insolvenčním
návrhu a
bude provádět dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo
hrozícího úpadku, a to i nad rámec důkazních návrhů dlužníka ( § 133 odst. 2 IZ).
Za zákonem stanovených podmínek insolvenční soud rozhodne o insolvenčním návrhu dlužníka tak, že
- tomuto
návrhu vyhoví a rozhodne o zjištění jeho úpadku (viz část 4/5.3), nebo
- tento
návrh zamítne (viz část 4/5.4.1 a následující judikatura), anebo
- tento
návrh zamítne pro nedostatek majetku, jde-li o dlužníka, který je společností
zrušenou rozhodnutím soudu a insolvenční návrh podal jeho jménem likvidátor
jmenovaný soudem ze seznamu insolvenčních správců, a jsou-li splněny i dalších
kumulativní podmínky § 144 odst. 1 IZ (viz část 4/5.4.2).
Projednání dlužnického návrhu spojeného
s návrhem na povolení oddlužení
Při projednání dlužnického insolvenčního
návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení je třeba mít na zřeteli, že
jde o dva samostatné procesní návrhy se samostatným procesním režimem. Zatímco
na základě insolvenčního návrh se zahajuje insolvenční řízení dlužníka a jeho předmětem
je zkoumání tvrzeného dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku, návrh na povolení
oddlužení představuje pouze dlužníkův návrh na způsob řešení úpadku, jehož zjištění
se insolvenčním návrhem domáhá. Proto dojde-li k odmítnutí nebo zamítnutí
insolvenčního návrhu, jehož právní mocí se insolvenční řízení končí, není důvodu
(je bezpředmětné) jakkoli rozhodovat i o podaném návrhu na povolení oddlužení.
K tomu viz např. závěry Vrchního
soudu v Praze vyjádřené v usnesení sp. zn. KSPA 44 INS
6983/2013, 2 VSPH 613/2013-A ze dne 3. 5. 2013 (citace z odůvodnění):
„Insolvenční návrh, jenž je v ust. § 2 písm. c) IZ definován jako návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný
u insolvenčního soudu, a návrh na povolení oddlužení, jímž se dlužník
domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením,
jsou dvěma různými procesními podáními, pro něž insolvenční zákon předepisuje různé
obsahové náležitosti a pro něž uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na
jejich formu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 37 INS
294/2008, 29 NSČR 1/2008-A-15 ze dne 27. 1. 2010). Má-li insolvenční návrh
nedostatky, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, insolvenční
soud jej odmítne postupem podle ust. § 128 odst. 1 IZ. Tímto rozhodnutím se insolvenční řízení končí. Naproti tomu
odmítnutím návrhu na oddlužení (pro subjektivní nepřípustnost či opožděnost
návrhu dle ust. § 390 odst. 3 IZ nebo pro jeho vady dle § 393 odst. 1 a 3 IZ) insolvenční řízení nekončí, neboť návrh na povolení oddlužení
není podáním, jímž se insolvenční řízení zahajuje (tím je insolvenční návrh).
Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 390 odst. 1 IZ přitom umožňuje, aby byl využit i k současnému podání insolvenčního
návrhu, a to prostřednictvím kolonky č. 6, jež v souladu s náležitostmi
insolvenčního návrhu vymezenými v ust. § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a
uvedení důvodů…
