Uplatnění subsidiarity trestní represe při postihu úpadkových trestných činů

16.12.1.1

Uplatnění subsidiarity trestní represe při postihu úpadkových trestných činů

JUDr. František Púry

Trestní zákoník nyní výslovně formuluje zásadu subsidiarity trestní represe v ustanovení § 12 odst. 2 TZ, podle něhož platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. I když se tato zásada i bez její výslovné úpravy respektovala již v minulosti, v trestním zákoníku se stala významným hmotněprávním korektivem pro uplatňování trestní odpovědnosti, který by měl do jisté míry nahradit dřívější tzv. materiální znak trestného činu (§ 3 odst. 2 a 4 TrZ). Tato zásada by se měla projevit jak v činnosti zákonodárce, který má kriminalizovat jen nejzávažnější případy a umožnit co nejširší mimotrestní reakci na porušení práva, tak v činnosti orgánů činných v trestním řízení, které jsou povinné reagovat uplatněním trestní represe jen na případy společensky škodlivé, v nichž mimotrestní prostředky nepostačují (resp. jsou neúčinné) k ochraně ohrožených či porušených práv, a je-li to možné, mají využívat mírnější prostředky k nápravě (pohrůžku trestem, alternativní druhy trestů apod.).

V případě trestných činů souvisejících se závazkovými právními vztahy, s úpadkem dlužníka a s jeho řešením v insolvenčním řízení je z hlediska zásady subsidiarity trestní represe pro zákonodárce významné především ustanovení čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), podle něhož je ochrana osobní svobody zaručena i tím, že "Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku". Stejný zákaz je obsažen v ustanovení čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Proto tedy není a nemůže být trestným činem samotné nesplnění dluhu nebo jen způsobení úpadku dlužníka. To ovšem na druhé straně nebrání kriminalizovat tyto důsledky ve spojení s dalším souvisejícím jednáním, které k nim vedlo nebo jehož součástí je i nesplnění dluhu či způsobení úpadku.

Příkladem uplatnění subsidiarity trestní represe v činnosti zákonodárce jsou např. ustanovení § 222 odst. 1, 2 TZ a § 223 odst. 1 TZ, podle nichž lze spáchat trestné činy poškození věřitele nebo zvýhodnění věřitele jen tehdy, když pachatel způsobí na cizím majetku škodu nikoli malou, tj. škodu ve výši nejméně 25.000 Kč (§ 138 odst. 1 TZ). Jestliže byla způsobena nižší škoda, nemůže jít v žádném případě o některý z těchto trestných činů, přestože došlo k poškození věřitele nebo ke zvýhodnění věřitele. Příkladem uplatnění subsidiarity trestní represe v postupu orgánů činných v trestním řízení je třeba využití některých zmírňujících ustanovení nebo tzv. alternativních způsobů řešení trestní věci, např. zastavení trestního stíhání z důvodu malého veřejného zájmu na potrestání pachatele [§ 172 odst. 2 písm. c) TrŘ], podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 a § 308 TrŘ), schválení narovnání (§ 309 a násl. TrŘ), upuštění od potrestání pachatele (§ 46 TZ), podmíněné upuštění od potrestání s dohledem (§ 48 TZ) apod. K výkladu a uplatňování zásady subsidiarity trestní represe viz též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

Jde tedy o to, které případy úpadkových deliktů by měly považovat orgány činné v trestním řízení za společensky škodlivé a kdy nebude postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z hlediska první podmínky by měly být společensky škodlivými ty případy úpadkových deliktů, v nichž byla ohrožena nebo porušena práva většího počtu věřitelů, pohledávky těchto věřitelů dosahovaly vyšší hodnoty, pachatel nakládal s rozsáhlejším majetkem dlužníka, pachatel opakovaně nebo ve více směrech porušil své povinnosti atd. Pochopitelně vždy bude záležet na konkrétních okolnostech každého případu a určité praktické závěry patrně přinese i nová judikatura. Složitější je formulace závěru, kdy v případě úpadkových deliktů nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Insolvenční zákon jako základní mimotrestní právní norma úpadkového práva, která má rozhodující význam i při posuzování trestní odpovědnosti za úpadkové delikty, totiž neobsahuje žádný systém mimotrestní odpovědnosti dlužníka, který je v úpadku, nebo jiných účastníků insolvenčního řízení či dalších osob (např. těch, které jsou povinny vydat věc či jiný majetek do majetkové podstaty).

Insolvenční zákon sice počítá v některých případech s uplatněním odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu anebo obsahuje instituty neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů jako určitou sankci za porušení práva. To jsou nepochybně významné mimotrestní důsledky porušení práva, které lze využít zejména v zájmu a k ochraně věřitelů. Jde např. o odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu podle § 37 IZ, o odpovědnost osob a orgánů za nesplnění povinnosti poskytnout součinnost insolvenčnímu soudu nebo insolvenčnímu správci podle § 44 odst. 3 IZ, o odpovědnost členů a náhradníků věřitelského výboru za škodu při výkonu své funkce podle § 60 odst. 1 IZ, o odpovědnost za škodu způsobenou nepodáním návrhu dlužníka na zahájení insolvenčního řízení podle § 98 IZ (§ 99 IZ), o odpovědnost dlužníka za porušení povinností v době trvání moratoria podle § 127 IZ, o odpovědnost věřitele jako insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu podle § 147 IZ, o odpovědnost dlužníka za škodu nebo jinou újmu při nakládání s majetkovou podstatou při reorganizaci podle § 330 odst. 3 IZ atd. Pokud jde o neplatnost a neúčinnost některých právních úkonů, jimiž mělo dojít ke zkrácení majetku patřícího do majetkové podstaty a použitelného k uspokojení pohledávek věřitelů, insolvenční zákon obsahuje vlastní zvláštní úpravu této problematiky (§ 231 až § 243 IZ), a to včetně neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 IZ) a povinnosti vydat plnění z neúčinných úkonů do majetkové podstaty (§ 237 IZ). Nesplnění některých povinností (např. podle § 213 IZ) lze vynucovat uložením pořádkové pokuty podle § 53 OSŘ. Insolvenční zákon někdy stanoví i speciální sankce, např. v případě přihlášení nadhodnocené pohledávky či pohledávky s nadhodnoceným zajištěním (§ 178 a § 179 IZ), kde lze v některých případech nepřihlížet k takové pohledávce nebo k takovému zajištění a navíc je možno věřiteli uložit, aby zaplatil ve prospěch majetkové podstaty určitou částku. Jsou zde některá další opatření, např. lze stanovit povinnost insolvenčnímu navrhovateli, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu [§ 82 odst. 2 písm. c) IZ, § 147 odst. 6 IZ], nebo odmítnout insolvenční návrh věřitele pro jeho zjevnou bezdůvodnost (§ 128a odst. 1, 2 IZ). V rozhodnutí, jímž insolvenční soud odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, pak může uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pořádkovou pokutu určenou do výše 50.000 Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci (§ 128a odst. 3 IZ).

Není zde vyloučeno ani uplatnění určitých zvláštních opatření vyplývajících z toho, že konkrétní osoba způsobila, resp. zavinila úpadek dlužníka. Tak např. insolvenční správce může vyzvat…