Vyloučení insolvenčního soudce
Rovněž v insolvenčním řízení platí, že
předpokladem toho, aby soudní rozhodnutí bylo správné a spravedlivé, je i to,
aby v řízení jednal a rozhodoval nepodjatý soudce, který není v žádném
vztahu k účastníkům a jejich zástupcům a který není zainteresován na
výsledku řízení. V souladu s tím je nutno v insolvenčním řízení
aplikovat § 14 odst. 1 OSŘ, který konstruuje důvody vyloučení soudce tak, že
soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se
zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je
tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci
Poměr k věci může vyplývat především z přímého
právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce
sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného,
nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech
(např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce,
který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např.
jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování).
Poměr k účastníkům
Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich
zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným
vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či
naopak nepřátelský.
Rozhodování věci v jiné instanci
Podle § 14 odst. 2 OSŘ jsou u soudu vyššího stupně vyloučeni i soudci, kteří
projednávali a rozhodovali věc u soudu nižšího stupně a naopak. Totéž platí,
jde-li o rozhodování o dovolání. Z § 14 odst. 3 téhož zákona pak plyne, že z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni i
soudci, kteří žalobou vydané rozhodnutí vydali nebo věc projednávali. Důvod
vyloučení podle toho ustanovení je založen na úvaze, podle níž posouzení
přípustnosti a důvodnosti žaloby pro zmatečnost podle § 229 OSŘ vyžaduje přezkoumání
řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí napadeného touto žalobou např.
z pohledu zmatečnostních vad řízení, a proto by takové posouzení měl činit
jiný soudce než soudce, který žalobou napadené rozhodnutí vydal nebo tuto věc
projednával.
Postup soudce v řízení o projednávané
věci nebo v jiné věci
Ustanovení § 14 odst. 4 OSŘ stanoví, že důvodem k vyloučení soudce nejsou
okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti nemohou
být sami osobě důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce již proto, že
v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný
výkon soudnictví.
Včasnost námitky podjatosti
Účastník je podle § 15a odst. 2 OSŘ povinen uplatnit námitku podjatosti soudce nejpozději při
prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehož vyloučení jde; nevěděl-li
v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku
uplatnit do 15 dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku
podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém
právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících). Zákon tedy neumožňuje vznést
námitku podjatosti kdykoli, nýbrž jen tehdy, pokud se může projevit opravdový
smysl a účel tohoto procesního institutu. Cílem této úpravy
je především zamezit zneužívání námitek
podjatosti k prodlužování řízení.
Judikatura
1)
usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 28 INS 1945/2009, Nco
260/2009-B ze dne 10. 11. 2009 (citace z odůvodnění):
„Vrchní soud v Praze se nejprve
zabýval tím, zda námitku podjatosti podala osoba k tomu oprávněná, a
dospěl k závěru, že tomu tak není. Vyšel přitom z toho, že dle § 15a OSŘ, jež se s ohledem na ustanovení § 7 IZ
použije v insolvenčním řízení přiměřeně, je námitku podjatosti oprávněn
uplatnit toliko účastník řízení, jimiž jsou v insolvenčním řízení dlužník
a věřitelé, kteří vůči němu uplatňují svá práva.
V daném případě
odvolací soud zjistil, že navrhovatelka podala dne 15. 6. 2009 u Krajského
soudu v Českých Budějovicích přihlášku pohledávek vůči dlužnici
v celkové výši 4417 Kč, jež byly na přezkumném jednání konaném dne 11. 8.
2009 zjištěny. Dále ověřil, že tentýž soud usnesením č.j. KSCB 26 INS
1949/2009-A-15 ze dne 18. 6. 2009 rozhodl kromě jiného o úpadku navrhovatelky
a jejím insolvenčním správcem ustanovil
D., v.o.s. Usnesením téhož soudu č.j. KSCB 26 INS 1949/2009-B-15 ze dne
16.9.2009 byl pak na majetek navrhovatelky prohlášen konkurs, přičemž účinky
konkursu nastaly zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním
rejstříku dne 16.9.2009 v 10 hodin 19 minut.
Pro posuzovanou věc to znamená, že se
insolvenční správce D., v.o.s. dne 16. 9. 2009 v 10 hodin 19 minut stal
namísto navrhovatelky účastníkem insolvenčního řízení ve věci dlužnice.
Z toho plyne, že dne 24. 9. 2009, kdy uplatnila námitku podjatosti, nebyla
navrhovatelka účastníkem řízení, což je samo o sobě důvodem k zamítnutí
vznesené námitky“.
2) usnesení Vrchního soudu v Praze
sp. zn. KSUL 69 INS 8310/2009, 1 VSPH 698/2011-B ze dne 13. 6. 2011 (citace z odůvodnění):
„V projednávané věci dlužník odůvodnil
vznesenou námitku podjatosti projednávajícího soudce nikoli skutečnostmi
uvedenými v prvém odstavci § 14 OSŘ,
nýbrž ji argumentačně postavil výlučně na tom, že v jiném řízení - ve věci
jím podané žaloby pro zmatečnost - byl soudce vyloučen z důvodu uvedeného
v odstavci třetím § 14 OSŘ a uplatnil tak důvod, jehož aplikaci OSŘ při rozhodování
o námitce podjatosti ve čtvrtém odstavci § 14 výslovně zapovídá. Jinými
slovy řečeno, event. vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí žaloby
pro zmatečnost nelze recipročně aplikovat též na jeho vyloučení z insolvenčního
řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno“.
3) usnesení Vrchního soudu v Praze
sp. zn. Nco 37/2012 ze dne 20. 2. 2012 (citace z odůvodnění):
„Vrchní soud v Praze se neztotožnil ani
s námitkou, že JUDr. K. B. je vyloučena z projednání žaloby pro poměr
k žalovanému jakožto insolvenčnímu správci dlužníka, postavenou na názoru,
že míra funkční závislosti insolvenčního správce na insolvenčním soudci zmiňovaná
v Nálezu ÚS je zachována i v řízení vedeném dle stávající právní
úpravy obsažené v IZ. Tato argumentace totiž pomíjí skutečnost, že vzájemná
vazba mezi insolvenčním soudcem a správcem je v IZ výrazně oslabena
zejména úpravou vtělenou do § 25 ,
dle něhož se určení konkrétní osoby, jež má být ustanovena insolvenčním
správcem, svěřuje předsedovi insolvenčního soudu. Tuto novou koncepci vztahu
mezi insolvenčním soudcem a insolvenčním správcem přitom zákonodárce - jak
plyne z důvodové zprávy k IZ - promítl právě v tom, že incidenční
spor projedná a rozhodne týž soudce, jenž je dle rozvrhu práce povolán
k projednání a rozhodování (daného) insolvenčního řízení. Z § 160 odst. 2 IZ totiž plyne, že jiný soudce insolvenčního soudu je (na základě příkazu
předsedy insolvenčního soudu) oprávněn k projednání a rozhodnutí incidenčního
sporu jen tehdy, pokud by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu
v…
