dnes je 5.12.2022

Input:

Záloha na náklady insolvenčního řízení

4.10.2012, Zdroj: Verlag Dashöfer

15.3.2.2
Záloha na náklady insolvenčního řízení

Záloha na náklady insolvenčního řízení

 

Ustanovení § 108 odst. 1 IZ umožňuje (obdobně jako § 5 odst. 1 ZKV) insolvenčnímu soudu uložit insolvenčnímu navrhovateli (lhostejno, zda dlužníkovi nebo věřiteli), aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení do částky 50 000 Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

 

Povaha rozhodnutí o záloze

Rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je dle ustálené judikatury (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008-A­, 1 VSPH 110/2008-A ze dne 16. 7. 2008 uveřejněné pod č. 10/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 10/2009) typicky usnesením, kterým soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje (originárně) o povinnosti zaplatit zálohu. Tomu odpovídající proto není výrok usnesení dle § 108 odst. 1 IZ formulovaný jako výzva insolvenčnímu navrhovateli k zaplacení zálohy, nýbrž výrok, jímž soud ukládá insolvenčnímu navrhovateli povinnost zaplatit zálohu (v určené výši a lhůtě). K tomu viz též usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 38 INS 2035/2010, 3 VSPH 286/2010-A ze dne 24. 9. 2010.

 

Účel zálohy

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ).Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka ( § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Výzva k zaplacení zálohy bude případná v situaci, kdy insolvenční soud nebude mít dostatek hodnověrných informací o skutečných majetkových poměrech dlužníka a kdy není možné s dostatečnou jistotou předvídat výši nutných nákladů insolvenčního řízení.

 

K překlenutí nedostatku finančních prostředků k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení se Vrchní soud v Praze vyjádřil v usnesení sp.zn. KSUL 71 INS 7765/2010, 3 VSPH 690/2010-A ze dne 3. 1. 2011, v němž zdůraznil, že požadovat uhrazení zálohy je opodstatněno v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetku podstaty) dostatek volných finančních prostředků, z nichž by bylo možno uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá.

 

Záloha u dlužníků v likvidaci

Při úvaze, zda požadovat zaplacení zálohy u insolvenčních návrhů podaných likvidátory obchodních společností v likvidaci či nikoli, je dle našeho názoru podstatné, zda v konkrétní věci jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dle ( § 144 IZ) - viz část 4/5.4.2. V případech, kdy jsou dány podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude. Naopak, nepůjde-li o případ dle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy bude (po splnění shora uvedených předpokladů) namístě. Tomu nebrání ani zjištění, že dlužnice (likvidovaná společnost) nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení. V tom případě totiž - jak uzavřel Vrchní soud v Praze v usnesení sp.zn. KSPA 56 INS 4540/2008, 1 VSPH 238/2009 ze dne 19. 6. 2009, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování insolvenčního řízení. Testem k tomu, aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li likvidátor dlužníka schopen takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že likvidátor dlužníka nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Za takové situace soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci společnosti.

 

Okamžik uložení povinnosti zaplatit zálohu

Výzvu k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze učinit pouze před rozhodnutím o insolvenčním návrhu, a to ovšem až v okamžiku, kdy insolvenční návrh obsahuje všechny náležitosti a přílohy předepsané IZ, tj. kdy je právně perfektní a tedy projednatelný. Neobsahuje-li insolvenční návrh všechny zákonné obsahové náležitosti nebo je-li nesrozumitelný či neurčitý a pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, insolvenční soud jej dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítne. Nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy, nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, insolvenční soud nejprve dle § 128 odst. 2 IZ vyzve dlužníka k doplnění návrhu a teprve až po řádném doplnění návrhu rozhodne, zda a v jaké výši má insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit. Vrchní soud v Praze již v shora zmiňovaném usnesení R 10/2009, v této souvislosti zdůrazňuje, že je pojmově vyloučeno činit další opatření vůči navrhovateli, jestliže insolvenční návrh je buď vadný ve smyslu § 128 odst. 1 IZ, anebo k němu nejsou připojeny předepsané přílohy ve smyslu druhého odstavce téhož ustanovení.

V usnesení sp.zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A ze dne 29. 1. 2010 Vrchní soud v Praze přijal právní závěry, jež lze shrnout následovně:

Podmínky k tomu, aby insolvenční soud uložil insolvenčnímu navrhovateli-věřiteli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, nejsou dány ani v případě, kdy se rozhodné konkrétní údaje o majetkové situaci dlužníka z insolvenčního návrhu nepodávají, a insolvenční soud dosud po dlužníku nepožadoval vyjádření k insolvenčnímu návrhu a předložení seznamů jeho majetku a závazků dle § 104 IZ, anebo splnění této jeho procesní povinnosti nevyčkal. Z týchž důvodů shledal Vrchní soud v Praze uložení povinnosti zaplatit zálohu předčasným také v usnesení sp.zn. 42 INS 8955/2009, 3 VSPH 171/2010-A ze dne 10. 6. 2010.

 

Osvobození od placení zálohy

Zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zaměňovat se soudním poplatkem, a proto § 138 OSŘ o osvobození od soudních poplatků nelze na zálohu aplikovat ani přiměřeně.

Uvedené platí dle usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. MSPH 96 INS 12878/2010, 1 VSPH 1211/2010 ze dne 3. 1. 2011 jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

 

Insolvenční soud přitom, jak plyne např. z usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. MSPH 96 INS 2119/2011, 2 VSPH 304/2011 ze dne 4. 7. 2011, není oprávněn rozhodnout o osvobození insolvenčního navrhovatele od této povinnosti a to, zda a v jaké výši uloží v konkrétním případě insolvenčnímu navrhovateli, aby zálohu zaplatil, vyjádří v usnesení, jímž mu tuto povinnost uloží, jež řádně odůvodní a proti němuž je přípustné odvolání.

 

Pokud jde o osoby povinné k placení zálohy, IZ vylučuje uložit zálohu

a) insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (obdobně jako ZKV v době do 31. 3. 2003),

b) orgánu dozoru nebo dohledu ( § 368 odst. 2 IZ).

 

Osvobození od placení zálohy bývalého zaměstnance dlužníka

K prvnímu z výše zmiňovaných případů považujeme za potřebné zdůraznit, že úpravou § 108 odst. 1 poslední věty IZ zákonodárce nesledoval úmysl zbavit povinnosti platit zálohu na náklady insolvenčního řízení jen ty insolvenční navrhovatele s pracovněprávními nároky, jejichž pracovněprávní vztah k dlužníku (zaměstnavateli) dosud trvá (jsou jeho zaměstnanci), ale všechny navrhovatele, jejichž nároky uplatněné v insolvenčním návrhu vyplývají (pouze) z pracovněprávního vztahu k dlužníku, a to bez ohledu na to, zda tento jejich vztah nadále trvá, nebo již byl ukončen. Pro aplikaci předmětné úpravy je tedy podstatné jen to, zda navrhovatel opírá svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu výlučně o pracovněprávní nárok, který mu jako zaměstnanci vůči dlužníku co zaměstnavateli vznikl. Vrchní soud v Praze v usnesení sp.zn. KSUL 44 INS 3832/2010, 3 VSPH 411/2010-A ze dne 13. 10. 2010 k tomu uvedl, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze uložit navrhovateli, jehož legitimace k podání insolvenčního návrhu je založena pouze na pracovněprávním nároku, který mu jako zaměstnanci vůči dlužníku co zaměstnavateli vznikl; okolnost, zda pracovněprávní vztah mezi tímto navrhovatelem a dlužníkem dosud trvá, je bez právního významu.

 

Poznámka

V soudní praxi se lze setkat se snahou vyhnout se placení zálohy na náklady insolvenčního řízení např. tím, že insolvenční návrh proti dlužníku podá statutární orgán dlužníka coby jeho věřitel s tím, že vykonává u dlužníka činnost statutárního orgánu v pracovním poměru, z něhož jako zaměstnanec má za dlužníkem pohledávku vyplývající pouze z pracovněprávního vztahu. Takový navrhovatel s ohledem na výše řečené (viz druhá věta § 108 odst. 1 IZ) předpokládá, že je od placení zálohy na náklady insolvenčního řízení osvobozen.Tento předpoklad je však nesprávný, jelikož na danou situaci lze plně aplikovat ustálenou soudní judikaturu - viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 963/2002, dle nichž činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným nemůže vykonávat fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce dle § 37 odst. 1 písm. b) ZP a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy, nýbrž se řídí obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud však náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.

 

K problematice uměle vytvořeného pracovněprávního nároku insolvenčního navrhovatele s cílem dosáhnout jeho prostřednictvím zjištění úpadku dlužníka bez nutnosti složit zálohu na náklady insolvenčního řízení se již vyjádřila i insolvenční judikatura. Např. Vrchní soud v Praze v usnesení sp.zn. MSPH 60 INS 10292/2010, 1 VSPH 1112/2010-A ze dne 6. 12. 2010 konstatoval (citace z odůvodnění) :

„S ohledem na zjištěné okolnosti věci neměla navrhovatelka jako podnikatelka (OSVČ) žádný rozumný ekonomický důvod vejít v pracovněprávní vztah s několik let insolventním dlužníkem reprezentovaným navíc jejím bývalým manželem, s nímž bydlí na stejné adrese, a čtyři měsíce pro něho vykonávat blíže neurčené práce podle jeho pokynů bez jakékoliv reálné vyhlídky na jejich úhradu za bagatelní odměnu ve výši 120 Kč/hod., max. však 960 Kč/měsíčně“. Za tohoto stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že „předložená dohoda o provedení práce byla sjednána „na oko“ jen za tím účelem, aby insolvenční návrh nemusel podat dlužník, jenž by nebyl schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit, ale navrhovatelka, jíž by takovou povinnost nebylo lze uložit“ a uzavřel na tom, že „soud prvního stupně postupoval správně pokud navrhovatelce uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení“.

 

Záloha při zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku

Z povahy věci plyne, že důvod k uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení zpravidla nebude dán též v případě insolvenčního navrhovatele, který splňuje podmínky stanovené IZ pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (viz § 144 odst. 1 IZ a část 4/5.4.2). Naopak, ustanovení § 144 odst. 2 IZ určuje, že pokud insolvenční navrhovatel zaplatil požadovanou zálohu, insolvenční soud již nemůže zamítnout insolvenční návrh pro nedostatek majetku, nýbrž je povinen při splnění zákonných předpokladů vydat rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že - jak je patrno z důvodové zprávy k tomuto ustanovení - tato záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů.

 

 

Opakovaný požadavek zaplacení zálohy

Vrchní soud v Praze se v usnesení sp.zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A ze dne 29. 1. 2010 vyjádřil k souvislostem opakovaného požadavku zaplacení zálohy a k tomu, že taková platební povinnost bez dalšího stíhá procesního nástupce insolvenčního navrhovatele, jemuž byla uložena (citace z odůvodnění):

„Nutno dodat, že předmětné dlužníkovo podání ze dne 26. 10. 2009 nemohlo mít účinky insolvenčního návrhu, jímž by dle § 107 odst. 1 IZ přistoupil k insolvenčnímu řízení, když toto podání podepsané za dlužníka jednatelem A. J. nebylo opatřeno jeho úředně ověřeným podpisem, a k insolvenčnímu návrhu s takovýmto nedostatkem se dle § 97 odst. 2 IZ nepřihlíží. Proto nebylo žádného důvodu, aby soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 11. 2009 uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč i dlužníku, když ten insolvenčním navrhovatelem není. Nadto toto rozhodnutí nerespektuje ani § 108 odst. 2 IZ, z nějž vyplývá, že i v případě vícerých insolvenčních navrhovatelů je celková výše zálohy, již po nich může insolvenční soud požadovat, limitována celkovou částkou 50 000 Kč. Jakkoli toto usnesení dlužník odvoláním nenapadl, s nesplněním platební povinnosti v něm stanovené by nebylo možno pojit následek stanovený v § 103 odst. 3 IZ. Obdobně je tomu s usnesením ze dne 20.1.2010 (odvoláním dosud nenapadeným), jímž soud uložil povinnost k zaplacení zálohy ve výši 50 000 Kč S.B., a.s. Tato společnost na základě výše zmíněného usnesení o procesním nástupnictví č.j. KSHK 45 INS 5103/2009-P1-3/celk.2 ze dne 20. 11. 2009 vstoupila do řízení na místo původního insolvenčního navrhovatele (o čemž ji soud přípisem ze dne 27. 11. 2009 také zvlášť informoval), a protože tak S. B., a.s. - jak již vysvětleno - vstoupila bez dalšího i do povinnosti k zaplacení zálohy uložené jejímu procesnímu předchůdci napadeným usnesením ze dne 11. 8. 2009, nebylo důvodu jí tutéž povinnost znovu ukládat. Mělo-li jít o uložení nové (další) platební povinnosti insolvenčnímu navrhovateli, brání takovému postupu zmíněný celkový limit zálohy“.

 

Lhůta k zaplacení zálohy

Zálohu na náklady insolvenčního řízení je insolvenční navrhovatel povinen zaplatit ve lhůtě, kterou určí insolvenční soud zásadně v usnesení, kterým ukládá povinnost zaplatit zálohu. Jde o soudcovskou lhůtu ( § 55 OSŘ), kterou lze prodloužit, nikoli však zkrátit, a to i po jejím uplynutí. Prominutí zmeškání této lhůty sice není podle § 83 IZ přípustné, ale to neznamená, že by záloha nemohla být zaplacena později, tj. do doby, než insolvenční soud z nezaplacení zálohy nevyvodí níže předvídané důsledky.

 

Při určení lhůty k zaplacení zálohy u insolvenčního návrhu dlužníka (u něhož jsou všechny rozhodné skutečnosti osvědčeny) by měl insolvenční soud přihlédnout k tomu, že o takovém návrhu je povinen rozhodnout nejpozději do 15 dnů od jeho podání ( § 134 IZ). Lhůta, v níž musí insolvenční navrhovatel zálohu zaplatit, počíná dle obecné úpravy obsažené v § 171 odst. 1 OSŘ (viz § 7 odst. 1 IZ) běžet od doručení usnesení. Jelikož se však soudní judikatura ustálila v závěru, že proti usnesení o zaplacení zálohy se lze odvolat (k tomuto tématu podrobněji níže pod heslem „Opravný prostředek“), jeví se zde účelným aplikovat § 171 odst. 3 OSŘ a odložit počátek běhu lhůty k zaplacení zálohy až na dobu po právní moci tohoto usnesení. Takový postup však vylučuje ustanovení § 90 IZ (viz část 2/1.4.). Ke sjednocení soudní praxe při řešení této situace přispěl Vrchní soud v Praze, jenž v usnesení z 13. 11. 2008, sp.zn. MSPH 96 INS 3778/2008, 2 VSPH 224/2008 uzavřel, že lhůta stanovená ke splnění povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení být vázána na okamžik právní moci usnesení a nikoli na okamžik doručení usnesení.

 

Výzva vícerým insolvenčním navrhovatelům

Povinnými k zaplacení zálohy jsou všichni insolvenční navrhovatelé, kteří se účastní insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Ustanovení § 108 odst. 2 IZ stanoví, že je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně neboli solidárně (např. tak, že některý z navrhovatelů uhradí celou zálohu nebo každý z navrhovatelů uhradí poměrnou část zálohy apod.).

 

 

Opravný prostředek

V návaznosti na závěry o povaze rozhodnutí o záloze Vrchní soud v Praze ve shora zmíněném R 10/2009 vyslovil k otázce opravného prostředku závěr vyjádřený uveřejněnou právní větou:

Proti usnesení, kterým insolvenční soud ukládá insolvenčnímu navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je odvolání přípustné. Nejde o usnesení vydané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu.

 

Toutéž problematikou se Vrchní soud v Praze zabýval v usnesení, sp.zn. KSPL 29 INS 1329/2008, 1 VSPH 33/2008-A, 1 VSPH 87/2008-A ze dne 19. 6. 2008, v němž vyslovil následující závěry (citace z odůvodnění):

 

„Odvolací soud zastává názor, že usnesení, jímž soud dle § 108 odst. 1 a 2 IZ uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, nenáleží svojí povahou mezi rozhodnutí insolvenčního soudu činěná při výkonu dohlédací činnosti dle § 11 IZ, ani mezi rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, proti nimž není odvolání přípustné ( § 91 IZ a § 202 odst. 1 písm. a) OSŘ). Jde o rozhodnutí, kterým insolvenční soud na základě okolností věci rozhoduje o tom, zda jsou dány důvody k tomu, aby insolvenční navrhovatel zálohu zaplatil, a v jaké výši, a jelikož z žádného procesního předpisu neplyne, že toto rozhodnutí nelze odvoláním napadnout, nutno dovodit, že insolvenční navrhovatel je oprávněn odvolání proti němu podat.“

 

Subjektivní přípustnost odvolání

Subjektivní legitimace k podání odvolání je obecně koncipována v § 201 OSŘ tak, že ji přiznává účastníku řízení. Právní teorie i soudní praxe však vychází z toho, že oprávnění podat odvolání nemá účastník řízení bez dalšího, ale pouze tehdy pokud mu (objektivně posuzováno) rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo zcela vyhověno nebo mu byla způsobena újma na jeho právech.

 

 

Judikát

Na dané téma Vrchní soud v Praze v usnesení sp.zn. MSPH 91 INS 1628/2010, 3 VSPH 232/2010 ze dne 11. 5. 2010 - ve vztahu k rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení - vyslovil, že IZ sice výslovně neupravuje subjektivní přípustnost odvolání proti usnesení, kterým soud uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, avšak z povahy věci může být osobou oprávněnou k podání odvolání jen ten účastník, jemuž byla rozhodnutím soudu uložena povinnost či způsobena újma v jeho právech, jež může být reparována cestou odvolacího řízení. V projednávané věci za takovou osobu označil pouze insolvenčního navrhovatele (navrhujícího věřitele) a nikoli dlužníka. Lze tedy uzavřít, že proti

Nahrávám...
Nahrávám...