Zrušení schváleného oddlužení

Zrušení schváleného oddlužení

 

Do doby, než insolvenční soud rozhodne, že splnění oddlužení bere na vědomí ( § 413 IZ), může schválené oddlužení dle § 418 odst. 1 IZ zrušit:

1) na návrh dlužníka (vždy);

2) na návrh věřitele nebo i bez návrhu, jestliže

a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (k tomu viz zejm. část 9/5.1.2.1 a níže uvedené judikáty pod č. 2), nebo

b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit tj. zejména pokud se stane zjevným, že v rámci splátkového kalendáře nebude dosaženo ani minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ (k tomu viz část 9/3.1 ad B) a také výklad, který poskytuje níže uvedený judikát č. 1 a dále judikáty pod č. 2), nebo

c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkovi po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti - byl-li k vymožení tohoto závazku vůči dlužníkovi nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce, má se za to, že dlužník jeho vznik zavinil - § 418 odst. 2 IZ (k tomu viz judikát č. 3), nebo

d) vyjde-li najevo dlužníkův nepoctivý záměr dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ - viz část 9.3.1 ad A) a tam uvedená judikatura

- tato okolnost i bez výslovné úpravy v § 418 IZ zakládá důvod pro zrušení schváleného oddlužení (k tomu viz výklad v níže uvedených judikátech č. 1).

 

 

Současně se zrušením schváleného oddlužení insolvenční soud rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

 

Projednání věci, doručení rozhodnutí a opravné prostředky

Rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení a o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem vydá insolvenční soud po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. (Dovozujeme, že rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení navrženého samotným dlužníkem lze vydat bez předchozího jednání). Uvedeným osobám se rozhodnutí zvlášť doručí (vedle jeho vyvěšení na úřední desce insolvenčního soudu a současného zveřejnění v insolvenčním rejstříku) a jen tyto osoby mohou proti němu podat odvolání ( § 418 odst. 4 IZ).

 

Povaha rozhodnutí

Usnesení, jímž soud zrušil schválené oddlužení a rozhodl o řešení úpadku dlužníka konkursem, náleží mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je rozhodováno „ve věci samé“. Tedy jde o rozhodnutí svojí povahou meritorní (viz usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20.1.2011, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto rozhodnutí musí být za přiměřeného užití § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 téhož zákona ( § 7 odst. 1 IZ) i řádně odůvodněno.

 

 

Judikáty

1) Vrchní soud v Praze v usnesení sp.zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010-B ze dne 24. 8. 2010 vyslovil k podmínkám zrušení schváleného oddlužení právní závěry, které lze shrnout následovně:

 

I. Podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 IZ, za nichž lze dlužníku (subjektivně k tomu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení. V tom směru z úřední povinnosti přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. K tomu Vrchní soud v Praze zdůraznil, že „insolvenční soud povoluje oddlužení bez ingerence věřitelů (bez jejich souhlasu), a proto je jim současně garantem, že nepřipustí takové oddlužení, které nemělo být ani povoleno.“

 

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální třicetiprocentní míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení ( § 395 odst. 1 písm. a) a b) IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení - osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ.

K tomu Vrchní soud v Praze vysvětlil, že uvedená východiska nacházejí svůj výraz i v tom, že „jen za mimořádných okolností vymezených v § 415 IZ lze přiznat osvobození i dlužníku, jehož nezajištěným věřitelům se v rámci oddlužení nedostalo minimální zákonné míry uspokojení jejich pohledávek, a proto také (jak plyne z § 417 odst. 1 IZ) mohou věřitelé dlužníka ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození uplatnit námitku, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka. Vyjdou-li takové skutečnosti najevo až později, mohou je věřitelé uplatnit s požadavkem na odejmutí přiznaného osvobození ještě po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o přiznání osvobození. Při oddlužení formou splátkového kalendáře je ovšem soud již v jeho průběhu povinen zohlednit zjištění, že podstatnou část splátkového kalendáře zjevně nebude možné splnit (že v jeho rámci nebude dosaženo ani minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů)“.

 

Jestliže poznatek o nepřípustnosti oddlužení vyjde najevo až po schválení oddlužení podle § 405 IZ, insolvenční soud je povinen k němu (i bez návrhu věřitele) přihlédnout z hlediska posouzení, zda tu nejsou důvody pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 IZ.

 

II. Zjistí-li insolvenční soud již v průběhu oddlužení prováděného formou splátkového kalendáře, že podstatnou část splátkového kalendáře zjevně nebude možné splnit (že v jeho rámci nebude dosaženo ani minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů), rozhodne dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ - po projednání věci podle odstavce 3 tohoto ustanovení - o zrušení schváleného oddlužení.

Důvodem pro zrušení oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ nemůže být bez dalšího momentální zhoršení příjmové situace dlužníka, jež mu v daném okamžiku neumožňuje poskytovat věřitelům pojatým do splátkového kalendáře plnění v rozsahu potřebném pro jeho celkové řádné splnění. Aby bylo možno uzavřít, že úspěšné završení oddlužení objektivně vzato nelze předpokládat, musí jít o situaci, kdy je zcela zřejmé, že dlužník v časovém prostoru splátkového kalendáře nebude schopen či ochoten současný nepříznivý vývoj procesu oddlužení zvrátit, anebo kdy se mu ani v rozumném časovém horizontu nepodařilo dosáhnout potřebných lepších výdělků či dalších příjmů, jež předpokládal, a není reálná naděje na změnu. K projednání těchto podstatných okolností věci slouží jednání předepsané v § 418 odst. 3 IZ.

Pokud je tu majetek a závazky dlužníka a jeho manželky, které tvoří jejich SJM, a manželka připojila (dle § 392 odst. 3 IZ) svůj souhlas s oddlužením dlužníka a není pochyb o tom, že hodlá být procesu oddlužení plněním splátkového kalendáře dobrovolně účastna stejně jako sám dlužník, tj. podílet se na jeho plnění - k uspokojení závazků náležejících do SJM - svými budoucími příjmy v obdobném rozsahu, jako je k tomu dle § 398 odst. 3 IZ povinen dlužník (k tomu viz výklad a judikaturu /2.2.1 ad B) pod heslem „další vývoj judikatury“ + v části 9/3.1. vysvětlivky ad B) „Podmínka minimálního 30% plnění“), má insolvenční soud z hlediska předpokladu uspokojení nezajištěných věřitelů v minimálním zákonném rozsahu (dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ) zkoumat společnou ekonomickou nabídku dlužníka a jeho manželky. Jestliže je tato jejich nabídka dostatečná, soud v rozhodnutí o schválení oddlužení splátkovým kalendářem zaváže k jeho plnění obdobně jako dlužníka i jeho manželku. Pokud tak soud neučinil a o zrušení schváleného oddlužení rozhodl bez toho, že by zkoumal budoucí příjmy dlužníkovy manželky, jež mohou být pro plnění splátkového kalendáře použity, je nutně předčasný závěr, že potřebné míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nemůže být během splátkového kalendáře dosaženo. Z uvedeného plyne, že pokud se má na oddlužení podílet i manželka dlužníka, je nutno ji k jednání konanému dle § 418 odst. 3 IZ předvolat, a při tomto projednání věci se zabývat i jejím možným ekonomickým přínosem pro plnění splátkového kalendáře.

 

III. Důvod ke zrušení schváleného oddlužení zakládá - i bez výslovné úpravy v § 418 IZ - rovněž zjištění okolností svědčících o nepoctivém jednání dlužníka, které jeho návrh na oddlužení provázelo a které poškodilo nebo bylo sto poškodit práva jeho věřitelů.

K tomu Vrchní soud v Praze vysvětlil, že „insolvenční soud je povinen poskytnout věřitelům ochranu před nepoctivými záměry dlužníka i po schválení oddlužení, a jestliže zjistí, že dlužník dosáhl povolení či schválení oddlužení podvodným jednáním (tedy jednáním, jemuž nelze poskytnout právní ochranu), bylo by v rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení ( § 5 písm. a) IZ) vyčkávat splnění celého splátkového kalendáře, který nemůže být završen osvobozením dlužníka od placení zbytku dluhů, a naopak je třeba proces oddlužení za podmínek stanovených v § 418 IZ ukončit.“ Okolnostmi, jež svědčí o nepoctivém jednání, může být typicky „ poznatek o dřívějších dlužníkových úkonech, jimiž na úkor svých věřitelů záměrně zmenšil rozsah svého majetku, nebo zatajil určité své majetkové hodnoty či příjmy, jež by měly význam pro volbu způsobu oddlužení, anebo vědomě omezil či dokonce zcela vyloučil možnost uplatnění pohledávek některých svých věřitelů v insolvenčním řízení (kupř. neuvedením známých zahraničních věřitelů podléhajících režimu § 430 IZ).“

 

 

Také v usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, 3 VSPH 463/2010-B ze dne 5. 8. 2010 se dovozuje závěr, podle nějž i ve stadiu řízení od schválení oddlužení ( § 404 IZ) do jeho splnění ( § 413 IZ) je insolvenční soud oprávněn i bez návrhu zrušit schválené oddlužení podle § 418 IZ, vyjde-li v něm najevo dlužníkův nepoctivý záměr ve smyslu § 395 IZ.

V tomto rozhodnutí vzal soud za podstatné zjištění, že dlužníku bylo známo, že tu jsou zahraniční věřitelé, kteří vůči němu uplatňují své pohledávky a právo na uspokojení ze zajištění, a přesto je v seznamech majetku a závazů zamlčel. Svoji situaci tak insolvenčnímu soudu předestřel tak, jako by měl pouze tuzemské věřitele s omezenou výší pohledávek, která mu umožňuje vyhovět ekonomickým podmínkám pro povolení a schválení oddlužení. Jen tím, že dlužník tyto údaje záměrně neuvedl - tedy je zamlčel ve snaze podvodně se zbavit svých závazků ve vztahu k zahraničním věřitelům - mohl dosáhnout oddlužení ve vztahu k tuzemským věřitelům, které v návrhu na povolení oddlužení uvedl. Takovému podvodně dosaženému oddlužení nelze poskytnout právní ochranu, neboť narušuje principy řešení dlužníkova úpadku vyjádřené v § 1 písm. a) IZ; řešení úpadku oddlužením, které zahrnuje jen některé z dlužníkových věřitelů, je vždy ze svého principu nespravedlivé, a tudíž v něm nelze pokračovat.

 

Ohledně chování dlužníka v průběhu oddlužení naplňujícího znaky nepoctivého záměru viz dále usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 89 INS 13383/2012, 1 VSPH 1775/2012-B ze dne 8. 1. 2013, jehož závěry lze shrnout následovně.

Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat též v situaci, kdy se dlužník po podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení dostatečně nesnaží maximalizovat své příjmy a pravidelně vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost nebo kdy si dlužník bere bezdůvodně (tj. jen pro svoji potřebu) neplacené volno anebo kdy veškeré své příjmy, k nimž má prozatím ničím neomezené dispoziční oprávnění ( § 229 odst. 3 písm. d) IZ), používá jen na úhradu vlastních potřeb a zálib a nikoliv k úhradě svých splatných závazků a jejich zapravení bez vážného důvodu lehkovážně ponechává až na dobu po schválení oddlužení.

Dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení.

Poctivý a zodpovědný dlužník po zjištění svého úpadku a povolení oddlužení použije svoji mzdu např. zčásti na zapravení svých dříve splatných dluhů nebo si vytváří rezervu (úspory) pro případ, že by přišel o možnost výdělku a po jistou dobu by nebyl s to plnit splátkový kalendář.

 

 

2) Zrušení schváleného oddlužení z důvodu, že dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného oddlužení, nebo že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit ( § 418 odst. 1 písm. a) a b) IZ) se týká např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 355/2010, 3 VSPH 980/2010-B ze dne 15. 12. 2010 (citace z odůvodnění):

„Bez ohledu na to, zda lze dlužníku přičíst i zamlčení výživného, jeho reálná ekonomická nabídka v průběhu splátkového kalendáře byla zcela nedostatečná k tomu, aby bylo možno očekávat jeho řádné splnění. Dlužník přitom nejevil žádnou snahu, aby nepříznivý vývoj procesu oddlužení, který indikuje jeho zrušení dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ, nějak zvrátil či alespoň vysvětlil. S insolvenčním správcem ani se soudem nekomunikoval, k jednání o věci se opakovaně nedostavil a nakonec (v době vydání napadeného usnesení) dobrovolně ukončil svůj pracovní poměr, ačkoli zjevně jiné zaměstnání jako zdroj svých příjmů zajištěno neměl. Nyní je evidován jako uchazeč o zaměstnání odkázaný na podporu v nezaměstnanosti. Tímto chováním dlužník zjevně porušil své povinnosti při oddlužení plněním splátkového kalendáře (viz § 412 odst. 1 písm. a/ IZ), a to způsobem natolik závažným, že je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení i z hlediska § 418 odst. 1 písm. a) IZ.“

Ke zrušení schváleného oddlužení pro neplnění podstatných povinnosti podle schváleného oddlužení viz dále např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 42 INS 4326/2010, 3 VSPH 451/2012-B ze dne 23. 5. 2012 (citace z odůvodnění):

„Rozhodná zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel a jež dlužnice v odvolání nijak nezpochybnila, lze shrnout tak, že schválený splátkový kalendář (s určenou první splátkou k 25. 12. 2011) byl při absenci vlastní ekonomické nabídky dlužnice postaven jen na jejích příjmech z důchodu, který se jí pro ten účel zavázal poskytovat M. Drost ve výši 3 tis. Kč měsíčně. Již v průběhu roku 2011 ale splátky (částky důchodu) vázly a byly placeny až dodatečně po správcových urgencích. Od září 2011 do vydání napadeného usnesení (tedy za dobu 6 měsíců) pak nedošla již žádná splátka. Po tuto dobu přitom nebyl s dlužnicí možný žádný kontakt, neboť se odstěhovala z adresy svého bydliště, aniž soudu a správci udala novou adresu svého pobytu. Také její zadané telefonní spojení bylo nefunkční, což posléze potvrdil i bratr dlužnice.

Nutno zdůraznit, že oddlužení je způsobem řešení dlužníkova úpadku, který za zákonem stanovených podmínek vede k osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ. K tomu však může dojít jen, pokud dlužník všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení řádně a včas splnil. Při oddlužení formou splátkového kalendáře je přitom soud již v jeho průběhu povinen zohlednit zjištění, že dlužník s ním spojené povinnosti v podstatné míře neplní, a že z toho důvodu nelze očekávat završení oddlužení osvobozením dlužníka od placení zbytku jeho dluhů. Pak není důvodu vyčkávat splnění celého splátkového kalendáře a naopak je třeba proces oddlužení za podmínek stanovených v § 418 IZ ukončit. K takovému rozhodnutí, učiněnému ve prospěch všech věřitelů, nepotřebuje insolvenční soud, jako strážce jejich společného zájmu, ani návrh některého z věřitelů.

V daném případě byla dlužnice v usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře poučena o všech svých procesních povinnostech, k nimž je v průběhu trvání tohoto oddlužení zavázána, i o důsledcích jejich neplnění, spočívajících ve zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu na její majetek. Dlužnice však své procesní povinnosti zjevně ignorovala. Nepředkládala soudu a správci k 15. lednu a k 15. červenci kalendářního roku přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců podle § 412 odst. 1 písm. d) IZ, ani jim neoznámila bezodkladně změnu svého bydliště dle § 412 odst. 1 písm. c) IZ, a vůbec nijak se nestarala o to, že schválený splátkový kalendář již řadu měsíců není plněn, neboť na něj od září 2011 - jak věděla - nejsou ze sjednaného peněžitého důchodu placeny žádné splátky. K věci se vyjádřila až po vydání napadeného usnesení, a to ovšem se zjevně nepřijatelnou argumentací. Namítala, že nechtěla M. Drosta dalšími splátkami na její oddlužení zatěžovat, a že bylo na správci, aby ji po odstěhování z místa bydliště a odstavení jejího dosavadního telefonického spojení sám nějak jinak vypátral a upozornil na neplnění splátkového kalendáře a jeho důsledky, přestože o tom všem sama věděla. Zcela absurdně pak i svému bratru přičítala okolnost, že se ji soudu ani správci nepodařilo v místě jejího předchozího bydliště od září 2011 kontaktovat a že zásilky sem adresované neobdržela, ačkoli se tak stalo jedině vinou dlužnice, která toto bydliště bez udání nové adresy trvale opustila, do bytu se nastěhoval bratr s rodinou a dlužnice tu proto neměla nadále domovní schránku, ve které by jí doručované písemnosti či oznámení pošty bylo možno zanechat. Dlužnice v odvolání vyjádřila odhodlání doplatit za pomoci M. Drosta všechny dlužné splátky a nadále splátkový kalendář řádně plnit, nicméně s ohledem na dosavadní závady v jeho plnění nelze takový příslib pokládat za dostatečně věrohodný a reálný, zvláště když k žádnému avizovanému dodatečnému plnění zatím nedošlo a není ani nijak zřejmé, že M. Drost je skutečně schopen a ochoten tak učinit.

Dlužnice tak v odvolání neuvedla nic, čím by vyvrátila správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že porušila své povinnosti při oddlužení plněním splátkového kalendáře způsobem natolik závažným, že je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a) IZ.“

 

Jak vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSUL 45 INS 3212/2009, 29 NSČR 12/2013-B ze dne 28. 2. 2013 (jehož závěry jsou citovány také /6.2), lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení. Jestliže dlužník za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře není schopen hradit měsíční splátky předpokládané podle schváleného oddlužení, ačkoli řádně plní povinnosti uvedené v § 412 odst. 1 a 3 IZ, není to důvodem k postupu podle § 418 odst. 1 písm. a) IZ; postup podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ tím však není vyloučen.

K tomu Nejvyšší soud vysvětlil (citace z odůvodnění):

„Další otázkou, jež se nabízí k zodpovězení při konfrontaci úpravy obsažené v § 415 insolvenčního zákona s úpravou obsaženou v § 418 odst. 1 insolvenčního zákona, je zda znak zavinění konstruovaný dikcí § 415 insolvenčního zákona (skutečnost, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužníka „nezavinil“) se promítá i do rozhodování insolvenčního soudu v předchozí fázi oddlužení (při posouzení, zda je důvod oddlužení zrušit podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). V daném případě totiž ani odvolací soud neměl pochyb o tom, že to, že dlužnice neplnila splátkový kalendář, bylo důsledkem okolností, které nezavinila (nezaviněně přišla o zaměstnání a přes vyvinuté úsilí se jí do vydání napadeného usnesení nepodařilo zajistit nové zaměstnání).

Z dikce ustanovení § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona plyne (aniž by…