dnes je 6.11.2024

Input:

Rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení

29.4.2014, Zdroj: Verlag Dashöfer

15.8.3
Rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení

15.8.3.1
Zamítnutí návrhu

Zamítnutí návrhu

 

Důvody zamítnutí návrhu

Pokud nebude návrh na povolení oddlužení odmítnut (část 9/2.1, 9/2.2) nebo nebude-li účinně vzat zpět (část 9/2.3), insolvenční soud se bude zabývat zkoumáním, zda je tento návrh přípustný dle § 395 odst. 1 až 3 IZ Insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne:

1) jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat ( § 395 odst. 1)

a) že je jím sledován nepoctivý záměr

na nepoctivý záměr sledovaný návrhem lze dle § 395 odst. 3 IZ usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka (jeho zákonného zástupce, statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu) v posledních 5 letech

- probíhalo insolvenční nebo jiné (konkursní) řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku na výsledku takového řízení, nebo

- před zahájením insolvenčního řízení proběhlo podle výpisu z rejstříku trestů trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy;

tato domněnka ale - podle znění § 395 odst. 3 písm. b) účinného od 1. 11. 2012 (novela IZ provedená zákonem č 334/2012 Sb.) - neplatí, lze-li na základě dlužníkem prokázaných skutečností usuzovat na to, že se o nepoctivý záměr nejedná.

(k nepoctivému záměru viz výklad s judikáty v dalším textu této části ad A/)

b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (viz § 392 odst. 1 písm. c) IZ a část 9/2.2 ;

(k podmínce 30% uspokojení viz výklad s judikáty v dalším textu této části ad B/),

 

nebo

 

2) v případě, že:

a) byl podán znovu osobou, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, (viz usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSBR 32 INS 293/2008, 2 9 NSČR 2/2008-A ze dne 28. 1.2010 - v dalším textu této části ad C/), nebo

b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v daném insolvenčním řízení (procesních povinností stanovených insolvenčním zákonem).

 

Specifika oddlužení manželů s majetkem a závazky náležejícími do SJM

Jestliže s insolvenčním návrhem podali návrh na povolení oddlužení - jako dlužníci - oba manželé, jejichž majetek a závazky náležejí do SJM, insolvenční soud tyto návrhy posoudí a projedná společně (jsou-li podány zvlášť, řízení o nich spojí), a společně o nich rozhodne, a to v jediném řízení završeném za zákonem stanovených podmínek - při zjištění úpadku dlužníků a při splnění podmínek přípustnosti jejich oddlužení - společným splátkovým kalendářem obou dlužníků-manželů. K tomu viz zejména zásadní shrnující závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 40 INS 10341/2010, 3 VSPH 325/2011-B ze dne 19. 4. 2011 prezentované v úvodu části 9/5 k heslu „Společné oddlužení manželů se SJM“, i další jeho závěry zařazené v části 9/5.1.2 u tématu změny schváleného splátkového kalendáře a v části 9/5.1.3 o přezkoumání pohledávek.

 

Jestliže návrh na oddlužení podal jako dlužník jen jeden z manželů, a druhý s ním dle § 392 odst. 3 IZ vyslovil souhlas, pak z ustálené judikatury - ve světle náhledu prezentovaného v usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSLB 76 INS 12605/2010, 3 VSPH 76/2011-A ze dne 29. 6. 2011 (viz závěr část 9/2.2.1 ad B) pod heslem, heslo „další vývoj judikatury“) - lze dovodit, že pokud dlužníkův manžel svým souhlasem s oddlužením dal najevo, že se obdobně jako dlužník hodlá podrobit plnění splátkového kalendáře - ohledně závazků náležejících do SJM - a dosáhnout tak (v uvedeném rozsahu) i vůči své osobě osvobození od placení zbytku dluhů dle § 414 a násl. IZ, zavázal se tím poskytovat po celou dobu splátkového kalendáře na uspokojení závazků ze SJM plnění v obdobném rozsahu, v jakém jsou postiženy příjmy dlužníka, a podrobit se tomuto oddlužení i co do plnění ostatních povinností, k nimž je jinak zavázán jen dlužník, včetně přiměřené aplikace režimu § 412 IZ. Dosavadní judikatura dovozovala, že v takovémto případě musí insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení splátkovým kalendářem zavázat k jeho plnění obdobně jako dlužníka i jeho manžela. Závěry zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze sen.zn. 3 VSPH 76/2011-A (pokud se prosadí) však vedou k závěru, že plnění dlužníkova manžela (byť musí být dáno ve stejném rozsahu, k němuž je povinen sám dlužník) tu bude poskytováno dobrovolně.

Konkrétní poznámka ke zkoumání podmínky minimálního 30% plnění obou manželů je obsažena v dalším textu této části pod heslem ad B) „Podmínka minimálního 30% plnění“, bod 2.

 

A) Podmínka poctivého záměru

K důvodu nepřípustnosti oddlužení spočívajícím dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ v tom, že vzhledem ke všem okolnostem lze usuzovat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, jakož i k zákonným domněnkám nepoctivého záměru (ovšem ve znění § 395 odst. 3 písm. b/ před novelou IZ provedenou s účinností od 1. 11. 2012 zákonem č 334/2012 Sb.), se vyslovuje níže uvedená judikatura.

 

Judikáty

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 26 INS 5983/2009, 1 VSPH 744/2009-A ze dne 22. 1. 2010 pro potřeby zkoumání podmínky poctivosti záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení formuluje obecná východiska spočívající v podstatě a účel tohoto způsobu řešení úpadku či hrozícího úpadku (citace z odůvodnění):

„Řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout „druhou šanci“ především fyzické osobě - nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže- li posléze se řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy - z výše uvedených důvodů - vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. předpokladu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr“

Dále judikát zdůrazňuje, že insolvenční soud při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy musí zvážit všechny významné okolnosti věci, přičemž s ohledem na výše uvedené dovozuje závěr, který lze zjednodušeně řečeno formulovat následovně: „Dlužnická historie“ osoby dožadující se oddlužení je právně významná, nicméně postupné zadlužování dlužníka vedoucí k jeho úpadku či hrozícímu úpadku není překážkou oddlužení bez dalšího, ale jen pokud je zřejmé, že dlužník se zadlužoval dalšími půjčkami, jež přesáhly jeho platební možnosti, nikoli ve snaze umořit jimi předchozí dluhy (k tomuto účelu je neužil), ale čerpal další finanční prostředky v zásadě jen pro svoji spotřebu, o vypořádání svých dluhů se řádně (s využitím všech svým možností) nesnažil. Pak lze uzavřít, že se dlužník k řešení své majetkové situace nestavěl poctivým způsobem, a právo na dobrodiní oddlužení vedoucí k osvobození od zbytku dluhů mu přiznat nelze.

 

K tomu viz dále usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28. 7. 2011 uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

V usnesení č. j. KSOS 31 INS 12026/2010, 29 NSČR 32/2011-B-37 ze dne 28. 3. 2012, uveřejněném pod č. 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uvedl (citace z odůvodnění):

„Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.

Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 insolvenčního zákona) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení.“

 

K otázce, kdy postupné zadlužování dlužníka nelze akceptovat a je třeba dovodit nepoctivý záměr sledovaný návrhem na oddlužení, se vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení sp.zn. KSCB 27 INS 5016/2010, 3 VSPH 729/2010-A ze dne 2. 2. 2011 (citace z odůvodnění):

„Postupné zadlužování dlužnice vedoucí k jejímu úpadku by samo o sobě nebylo překážkou povolení oddlužení, ovšem pouze za předpokladu, že se dlužnice zadlužovala dalšími půjčkami, jež přesáhly její platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy. V dané věci však dlužnice - jak sama potvrdila nejen při slyšení soudu prvního stupně, ale též v odvolání - čerpala finanční prostředky účelově pro svou dceru a nikoliv pro vypořádání svých dluhů. Je tedy zřejmé, že se dlužnice ke své vlastní majetkové situaci nestavěla poctivým způsobem.“

K téže problematice rozvíjí výklad usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 39 INS 1186/2010, 1 VSPH 185/2008-B ze dne 18. 3. 2010 (citace z odůvodnění):

„ Pokud jde o posouzení podmínek umožňujících povolení oddlužení, je třeba nejen zohlednit, z jakého důvodu si dlužník opakovaně půjčoval a zda automobily pořízené tímto způsobem skutečně potřeboval (odvolací soud se v zásadě ztotožňuje se soudem insolvenčním v tom, že uvedené dlužníkovo konání vykazuje výrazné prvky nezodpovědného přístupu), ale i to, zda sama tato skutečnost nutně vždy bez dalšího musí vést k tomu, že oddlužení povoleno nebude. Pokud by se princip, že důsledkem opakovaných úvěrů dlužníků uzavřených za účelem pořízení movité věci by mělo být nepovolení oddlužení, stal bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu vždy obecným vodítkem soudů při úvaze o povolení oddlužení, byla by řadě dlužníků upřena možnost domoci se oddlužení již v samém počátku insolvenčního řízení, a to i za situace, kdy by očekávané příjmy dlužníka mohly zajistit uspokojení věřitele ve výrazně vyšší než minimální hranici 30% hodnoty pohledávky. Z tohoto hlediska se proto názor, že dlužník není způsobilý podstoupit proces oddlužení, jeví předčasným. Ačkoli lze tedy souhlasit s náhledem insolvenčního soudu prvního stupně na to dlužníkovo jednání, jež vedlo ke vzniku závazků, jimž není v současnosti schopen dostát, je třeba brát v potaz také účelnost způsobu řešení úpadku ve vztahu k věřitelům dlužníka. Mohli-li by tito věřitelé dosáhnout vyššího uspokojení v rámci oddlužení než v konkursu, pak by bylo namístě tuto skutečnost při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka rovněž zohlednit, a to i při vědomí toho, že pokud by případně vlastní proces oddlužení po jeho schválení posléze neprobíhal zákonem předvídaným způsobem, bude možno rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem ( § 418 IZ).“

 

Dále viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 45 INS 4389/2011, 2 VSPH 509/2011-A ze dne 4. 7. 2011 (citace z odůvodnění):

„V daném případě bylo úkolem odvolacího soudu přezkoumat správnost závěru insolvenčního soudu, dle něhož sledoval dlužník návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Z posledně citovaného ustanovení totiž plyne, že pokud se dlužník nepostavil k řešení své majetkové situace poctivým způsobem, právo na dobrodiní oddlužení vedoucí k osvobození od zbytku dluhů mu přiznat nelze.“

(...)

„Za těchto okolností se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, a to proto, že v době kratší než dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu bezplatně převedl podstatnou část svého majetku na třetí osobu. Na tom nic nemění ani ta část odvolací argumentace, dle níž tak činil proto, aby zapravil závazek dlužnice, který vůči této osobě měla. Závěr o nepoctivém záměru dlužníka přitom sdílí i insolvenční správce, který ve zprávě o hospodářské situaci dlužníka ze dne 13. 5. 2011 (č. l. B-2) označil Dohodu za neúčinný právní úkon s tím, že dle vyjádření realitní kanceláře činila cena převedených práv k bytové jednotce 500 000 Kč. Obranu dlužníka spočívající v tvrzení, že neměl v úmyslu zvýhodňovat jednoho z věřitelů na úkor ostatních, považuje odvolací soud za účelovou v situaci, kdy podstatnou část svého majetku použil na zapravení závazku dlužnice výhradně vůči jednomu z věřitelů, jehož existenci navíc, jak správně uzavřel soud prvního stupně, dlužnice ani nedoložila. Z obsahu spisu je přitom zjevné, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že k uzavření Dohody došlo těsně před zahájením insolvenčního řízení v době, kdy dlužník již byl v úpadku.“

Podle závěrů usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010 ze dne 17. 5. 2010 na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat např. v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých (nezajištěných) závazků, ale uspokojí pouze věřitele, které lze považovat za osoby jemu blízké. Podle usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. KSBR 37 INS 2460/2010, 2 VSOL 184/2010 ze dne 24. 6. 2010 může nepoctivému záměru nasvědčovat též jednání dlužníka, který náležitě neobjasní důvod, proč uzavřel smlouvy o půjčce, z nichž vyplynuly závazky, jež mají být předmětem oddlužení, za situace, kdy konečným příjemcem poskytnutých finančních prostředků byla třetí osoba.

 

Dále viz např. závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 81 INS 18419/2012, 1 VSPH 1377/2012-B ze dne 16. 10. 2012, podle nichž má být dlužníku dána možnost, aby odstranil věcné břemeno bezúplatného užívání nemovitosti třetí osobou, jímž před podáním insolvenčního návrhu tuto nemovitost náležející do majetkové podstaty zatížil, a aby tím své důsledky svého závadného jednání, z nějž lze dovozovat jeho nepoctivý záměr, účinně napravil. K tomu citujeme:

„Odvolací soud se v zásadě ztotožňuje s úvahou soudu I. stupně, jenž na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ usoudil v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (30. 7. 2012) uzavřel (9. 7. 2012) smlouvu o věcném břemeni ve prospěch své dcery spočívajícím v bezúplatném doživotním užívání své bytové jednotky.

Dle mínění odvolacího soudu však závěr insolvenčního soudu o nepřípustnosti oddlužení mohl být v dané věci předčasný a pro dlužníka překvapivý za situace, kdy dlužníkovi nebylo předestřeno, že předpoklady pro povolení oddlužení nesplňuje a že v tom případě nelze řešit jeho úpadek jinak než konkursem. Z dosavadního průběhu insolvenčního řízení je totiž zřejmé, že soud I. stupně měl k dispozici všechny informace ohledně bytové jednotky, z nichž vycházel při svých závěrech o nepoctivém úmyslu dlužníka (A-2, A-7), již v době, kdy dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3000 Kč (A-8), kterou odůvodnil předpokladem, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře, a kterou za dlužníka uhradila jeho dcera (A-10). Pokud soud I. stupně následně změnil svůj náhled na přípustnost oddlužení, měl dlužníka o těchto možných důsledcích poučit a vysvětlit mu, za jakých podmínek by mohl naplnit předpoklady stanovené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, např. tím, že by věcné břemeno zatěžující jeho bytovou jednotku bylo odstraněno. Pokud dlužník domáhající se oddlužení o řešení své situace formou konkursu vzhledem k okolnostem případu neměl důvod uvažovat, mohlo být (a také bylo) rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu pro něj překvapivé a za takového stavu věci se jeví jako porušení dlužníkových procesních práv nedat mu možnost nepříznivý výsledek insolvenčního řízení odvrátit.“

K úvaze o nepoctivém záměru založeném na odlišnosti počtu věřitelů a rozsahu jejich pohledávek uvedených dlužníkem v seznamu závazků oproti stavu podle podaných přihlášek viz např. závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 14971/2011, 3 VSPH 723/2012-B ze dne 26. 7. 2012 (citace z odůvodnění):

„Závěr o nepoctivém záměru dlužnice, zakládajícím nepřípustnost oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, dovozoval soud prvního stupně z rozdílu rozsahu nezajištěných věřitelů a výše jejich pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení oproti těm, které uvedla v seznamu závazků připojeném k insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení. V tom směru soud bez dalšího považoval za rozhodný počet přihlášených věřitelů a výši jejich pohledávek. Přitom však nejenže nesprávně vycházel i z přihlášených pohledávek, které již nebylo možno brát v úvahu (protože přestaly být předmětem insolvenčního řízení), ale při svých úvahách nepovažoval (ve smyslu § 104 odst. 3 IZ) ani za podstatné, zda u přihlášených pohledávek, které dlužnice neuvedla v seznamu závazků, jde o nesporné pohledávky, o jejichž existenci dlužnice věděla (musela vědět), nebo zda jsou to sporné pohledávky, o nichž jí bylo známo, že jsou vůči ní uplatňovány, a proto je měla v seznamu (se svým odmítavým stanoviskem) uvést. Je zcela zřejmé, že závěr o dlužníkově úmyslném neuvedení některých jeho závazků, tedy o jejich zamlčení vedeném snahou vytvořit klamný dojem proveditelnosti oddlužení, nemůže být založen - bez zkoumání ostatních okolností věci - toliko na zjištění, že do insolvenčního řízení bylo přihlášeno více věřitelů a s větším rozsahem pohledávek, než jak dlužník uvedl v seznamu závazků. Soud prvního stupně však při svém závěru o nepoctivém záměru dlužnice žádné jiné okolnosti v úvahu nebral ani je nezkoumal. Proto také žádných dalších vysvětlení - ve smyslu výše uvedeného - po dlužnici nepožadoval a nikterak ji k nim nevedl; v protokolu o schůzi věřitelů pouze zaznamenal její sdělení, že při sepisování návrhu na zahájení insolvenčního řízení neměla ohledně svých věřitelů a jejich pohledávek dostatečné podklady.

Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti zpochybňující poctivost záměru dlužnice soud prvního stupně dosud řádně nezkoumal a věc s ní odpovídajícím způsobem neprojednal. Proto odvolací soud pokládá závěr o nepřípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ za předčasný a pro dlužnici překvapivý.

V této souvislosti nicméně nelze přehlédnout, že v případě zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a rozhodnutí o řešení úpadku dlužnice konkursem by byly vyhlídky uspokojení jejích věřitelů zcela minimální, či spíše vůbec žádné. Jelikož dlužnice nevlastní prakticky žádný majetek, jenž by mohl být konkursem reálně postižen, lze předpokládat, že v rámci nepatrného konkursu by jeho dosažené výnosy určené pro uspokojení nezajištěných věřitelů pocházely v zásadě jen z postižitelných částí příjmů dlužnice v inkriminovaném období ( § 207 odst. 2 IZ), tedy z její výše uvedené mzdy. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře by se ovšem tyto příjmy zvýšily o plnění (důchod) od Dušana Slavíka ve výši 2000 Kč měsíčně. Za této situace tudíž zjevně nelze očekávat, že by se v rámci nepatrného konkursu dostalo věřitelům dlužnice vyššího uspokojení, než jaké lze očekávat v rámci oddlužení splátkovým kalendářem, které je možno považovat za reálně uskutečnitelné. Lze dokonce předpokládat, že by v konkursu jeho dosažené výnosy nepostačily ani k úplnému zapravení nároků insolvenčního správce a dalších nákladů insolvenčního řízení, takže k uspokojení věřitelů by nejspíše vůbec nedošlo. V tom směru nelze pouštět ze zřetele ani zásadu, že insolvenční řízení má být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů ( § 5 písm. a) IZ).“

 

K úvaze o nepoctivém jednání dlužníka založené na jeho chování v průběhu insolvenčního řízení viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 89 INS 13383/2012, 1 VSPH 1775/2012-B ze dne 8. 1. 2013, které lze shrnout následovně:

Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat též v situaci, kdy se dlužník po podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení dostatečně nesnaží maximalizovat své příjmy a pravidelně vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost nebo kdy si dlužník bere bezdůvodně (tj. jen pro svoji potřebu) neplacené volno anebo kdy veškeré své příjmy, k nimž má prozatím ničím neomezené dispoziční oprávnění ( § 229 odst. 3 písm. d) IZ), používá jen na úhradu vlastních potřeb a zálib a nikoliv k úhradě svých splatných závazků a jejich zapravení bez vážného důvodu lehkovážně ponechává až na dobu po schválení oddlužení.

Dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení.

Poctivý a zodpovědný dlužník po zjištění svého úpadku a povolení oddlužení použije svoji mzdu např. zčásti na zapravení svých dříve splatných dluhů nebo si vytváří rezervu (úspory) pro případ, že by přišel o možnost výdělku a po jistou dobu by nebyl s to plnit splátkový kalendář.

 

Dále poukazujeme i na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 12804/2012, 3 VSPH 848/2012-B ze dne 27. 8. 2012 (citovaného /2.2), podle nichž nelze bez dalšího dlužníku přičítat nepoctivý záměr, pokud prozatím - při absenci dostatečného dlužníkova výdělku nebo jiných postižitelných příjmů - stojí jeho (dostatečná) nabídka pro oddlužení splátkovým kalendářem jen na finanční pomoci třetí osoby, kterou si s ní pro ten účel sjednal, ledaže je zcela zjevné, že dlužník sám - ač mu v tom nic nebrání - o přiměřenou výdělečnou činnost (a tedy o zvýšení ekonomické nabídky pro věřitele) nijak neusiluje.

 

2) Význam (důsledky) zjištění o pravomocném odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy jakožto zákonné domněnky nepoctivého záměru dlužníka řeší následující judikáty:

 

V rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008, ze dne 18.12.2008 je k tomuto tématu vysloven názor, který lze shrnout takto: Pro závěr, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr ( § 395 odst. 1, písm. a) IZ), postačí pouhé zjištění, že v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení byl pravomocně odsouzen pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Aby mohl být dlužník za tohoto stavu s návrhem na povolení oddlužení úspěšný, musel by tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti případu, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná ( § 395 odst. 3 písm. b) IZ).

 

K podobným závěrům dospěl i Vrchní soud v Praze v usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009, ze dne 6. 2. 2009, v němž se dovozuje následující (citace z odůvodnění): Insolvenční soud při zkoumání podmínek za nichž lze oddlužení povolit sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru navrženého uspokojení věřitelů. Posuzování prvé z podmínek, jež je kategorií ryze subjektivní, zákon soudu usnadňuje stanovením domněnky nepoctivého záměru podle ustanovení § 395 odst. 3 písm. b). Domněnkou zákon úsudku soudu jen napomáhá; trestněprávní minulost dlužníka je pouze možným vodítkem, z kterého lze usuzovat na nepoctivý záměr, nikoliv ho mít za nezvratný. Insolvenční soud tak má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. Také osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může dojít oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, jestliže svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit, jestliže veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku. Soud prvního stupně sice správně vyšel z předpokladu, že dlužníkovi svědčí zákonná domněnka tzv. nepoctivého záměru, neboť byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2008, sp. zn. 23T 109/2008 odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 TrZ k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Jestliže však dlužník doložil jakým způsobem usiluje o postupné splácení závazků vůči věřitelům, a že podstatnou část příjmů pravidelně odevzdává na úhradu svých dluhů, pak tato zjištění sama osobě vylučovala bez dalšího usuzovat na nepoctivý dlužníkův záměr, tedy mít ho za nezvratný.“

 

K této problematice se vyslovil Vrchní soud v Praze též v usnesení sp.zn. KSPL 27 INS 13187/2010, 1 VSPH 122/20011 -A ze dne 3. 2. 2011 (citace z odůvodnění):

„Skutečnost, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dlužník řádně pracuje, nasvědčuje spíše tomu, že svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit a že veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků, a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším řešením jeho úpadku. Za této situace je odvolací soud toho názoru, že řešit úpadek dlužníka již nyní nepatrným konkursem by odporovalo zásadám insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů ( § 5 písm. a) IZ). Nelze totiž přehlédnout, že v nepatrném konkursu při absenci majetku dlužníka jeho věřitelé ničeho nedostanou a nároky insolvenčního správce by zcela nesl stát (soud nepožadoval po dlužníkovi složení zálohy na náklady insolvenčního řízení), resp. všichni daňoví poplatníci, na rozdíl od řešení úpadku dlužníka splátkovým kalendářem, jenž je stále ještě reálný a podle něhož by věřitelé obdrželi v příštích 5 letech min. 300 tisíc Kč (při dlužníkem uvažovaných splátkách 5 až 6 tisíc Kč měsíčně) a nároky insolvenčního správce by byly zcela zapraveny z příjmů dlužníka. Veden těmito úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že závěr soudu prvního stupně o trestněprávní minulosti dlužníka učiněný bez přihlédnutí k dalším rozhodným skutečnostem uvedeným shora a svědčícím ve prospěch dlužníka neobstojí. Ostatně kdyby se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že dlužník nepřistupuje k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě, může kdykoliv později dojít ke změně způsobu řešení jeho úpadku a úpadek by pak byl definitivně řešen konkursem.“

 

Dále viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 27 INS 13187/2010, 1 VSPH 122/2011-A ze dne 3. 2. 2011 (citace z odůvodnění):

„V daném případě zamítl soud I. stupně návrh na povolení oddlužení jen proto, že v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením dlužníka pro trestný čin majetkové povahy. Jak vysvětleno shora, pouhé zjištění trestněprávní minulosti dlužníka nepostačuje pro přijetí závěru o nepoctivosti jeho záměru na

Nahrávám...
Nahrávám...