dnes je 3.12.2022

Input:

Rozhodnutí o věřitelském návrhu

12.11.2013, Zdroj: Verlag Dashöfer

15.3.5.2.2
Rozhodnutí o věřitelském návrhu

Rozhodnutí o věřitelském návrhu

 

Vyjádření dlužníka

Je-li podán insolvenční návrh věřitelem dlužníka, je insolvenční soud povinen doručit tento návrh dlužníkovi k vyjádření ( § 133 odst. 3 IZ). Současně s tím:

- dle své úvahy vyzve dlužníka k předložení seznamu majetku, závazků a zaměstnanců s náležitostmi uvedenými v § 104 IZ; má-li insolvenční navrhovatel vykonatelnou pohledávku, tuto povinnost insolvenční soud uloží dlužníkovi vždy ( § 128 odst. 3 IZ), ,

- poučí dlužníka, u něhož připadá v úvahu řešení úpadku oddlužením, že návrh na povolení oddlužení lze podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu ( § 390 odst. 1 IZ,část 9/2.1).

Považujeme za vhodné, aby soud poučil dlužníka též o účincích zahájení insolvenčního řízení, zejména pokud jde o omezení jeho dispozičních oprávnění k majetku podle § 111 IZ.

 

Předběžné opatření - jistota k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy z nedůvodného zahájení a vedení insolvenčního řízení

Dlužník je podle § 82 odst. 4 IZ oprávněn navrhnout insolvenčnímu soudu pří prvním úkonu, který mu při projednání insolvenčního návrhu přísluší, tedy v rámci vyjádření k insolvenčnímu návrhu, aby insolvenční soud předběžným opatřením vydaným podle § 82 odst. 2 písm. c) IZ uložil insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníkovi vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Insolvenční soud takovému návrhu vyhoví pouze v případě, kdy dlužník doloží, že mu vznik škody nebo újmy zjevně hrozí.

Následky nezaplacení jistoty insolvenčním navrhovatelem se řídí přiměřeně ustanovením § 202 odst. 5 a 6 IZ, tedy povinnost složit jistotu nemá věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit. Nebude-li jistota složena, insolvenční soud insolvenční návrh odmítne.

 

Institut shora uvedené jistoty byl do insolvenčního zákona zaveden novelou zák. č. 344/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2012. K účelu institutu jistoty je možno ocitovat z důvodové zprávy k novele zák. č. 334/2012 Sb.:

„Předejít pokusům o šikanózní postupy lze také požadavkem, aby insolvenční navrhovatel složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ( § 82 odst. 2 písm. c) návrhu zákona). Tím se posiluje odpovědnost insolvenčních navrhovatelů za výsledek insolvenčního řízení v těch případech, kdy je prostřednictvím insolvenčního návrhu sledováno (více než cokoli jiného) přenesení prostého „sporu o pohledávku“ do insolvenčního řízení, v němž nemá své místo. K tomu se využívá odkazů ( § 202 odst. 4 až 6 IZ) na postupy zavedené novelou insolvenčního zákona, provedenou zákonem č. 69/2011 Sb. Předpokládá se, že předběžné opatření podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. c) návrhu zákona bude vydáno jen na návrh dlužníka ( § 82 odst. 4 věta první návrhu zákona), který jediný má na takovém postupu zájem a v této souvislosti se doplněním textu ustanovení § 82 odst. 1 insolvenčního zákona staví najisto, že dlužník jako navrhovatel předběžného opatření sám není povinen skládat jistotu ve smyslu ustanovení § 75b občanského soudního řádu (takový postup by v insolvenčním řízení vedeném na celý majetek dlužníka neměl ekonomického smyslu). V rámci textu § 82 odst. 4 návrhu byly definovány požadavky, za kterých může dlužník o nařízení takového předběžného opatření žádat (jestliže dlužník doloží, že mu nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu zjevně hrozí vznik škody nebo jiné újmy). Současně byla jako důvod zamítnutí takového návrhu výslovně pojmenována situace, kdy „podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že dlužníkův úpadek bude osvědčen“.

 

K problematice tohoto předběžného opatření viz též část 4/3.2.1.

 

 

Zjišťování rozhodných skutečností

Zjišťování rozhodných skutečností (viz též část 4/5.2) insolvenční soud zaměří

a) nejprve na zkoumání věcné aktivní legitimace navrhovatele, (jde-li o osobu odlišnou od dlužníka), tedy soud bude zkoumat, zda navrhovatel doložil, že má proti dlužníkovi pohledávku po splatnosti ( § 105 IZ); v této souvislosti je vhodné poukázat na § 141 odst. 2 IZ, jenž upravuje řízení o odvolání proti rozhodnutí o úpadku a podle nějž, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku skutečnost, že insolvenční navrhovatel dle názoru odvolacího soudu nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, (k rozsahu dokazování o pohledávce viz judikatura níže)

b) teprve poté, co bude osvědčena navrhovatelova věcná aktivní legitimace, bude zkoumat, zda se dlužník nachází v úpadku dle § 3 IZ, tedy zda dlužník je v úpadku ve formě insolvence (§ 3 odst. 1 a 2 IZ) nebo ve formě předlužení (§ 3 odst. 3 IZ), nebo zda mu úpadek hrozí (podal-li návrh dlužník pro hrozící úpadek - § 3 odst. 4 IZ) (k rozsahu dokazování o úpadku dlužníka viz judikatura níže).

.

 

Jednání o návrhu

Dle § 133 odst. 1 IZ (ve znění novely provedené s účinností od 1. 11. 2012 zákonem č. 334/2012 Sb.) o insolvenčním návrhu věřitele, který nebyl odmítnut, nebo řízení o něm nebylo zastaveno, lze rozhodnout bez jednání jedině, pokud jde o návrh

a) kterému insolvenční soud plně vyhoví a kterému nikdo neodporoval (dlužník se ve stanovené lhůtě k návrhu nevyjádřil nebo skutečnosti uvedené v insolvenčním návrhu potvrdil - viz níže uvedená judikatura), nebo

b) o kterém lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

 

 

Podle § 133 odst. 2 IZ Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu věřitele, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku (tedy v případě „sporu o úpadek“).

Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, je povinen nařídit jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka.

 

K podmínkám pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu věřitele bez jednání viz zejména JUDIKÁTY ad A). Ke zkoumání aktivní legitimace navrhovatele - věřitele viz JUDIKÁTY ad B). Ke zkoumání úpadku dlužníka viz JUDIKÁTY ad C). K mezím odvolacího přezkumu ohledně rozhodnutí o úpadku dlužníka viz JUDIKÁTY ad D).

 

Poznámka ke zkoumání aktivní legitimace věřitele

V této souvislosti - ohledně zkoumání aktivní legitimace navrhujícího věřitele - nutno poznamenat, že prvostupňová i odvolací judikatura (viz kupř. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A ze dne 24. 3. 2010 viz Judikáty ad B) - ve smyslu předchozí praxe konkursního řízení vedeného podle ZKV stojící na ustálené judikatuře Nejvyššího soudu - konstantně dovozovala, že i kdyby nebyly splněny podmínky vymezené v § 131 odst. 1 IZ, lze o insolvenčním návrhu věřitele rozhodnout bez jednání také v případě, že je tento návrh zamítnut pro nedoložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele, a to v určitých specifických případech, kdy

- insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů ( § 103 odst. 2 a 3 IZ) zjistí, že tyto důkazy neosvědčují existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem (jeho aktivní legitimaci), nebo

- vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět v tom směru dokazování, jež náleží nalézacímu řízení.

 

Tomuto názoru ovšem nepřisvědčila pozdější judikatura Nejvyššího soudu, z níž se naopak podává, že i v popsaných případech (pro nedoložení legitimace k podání insolvenčního návrhu) lze insolvenční návrh věřitele zamítnout až po provedeném jednání (tedy i kdyby na něm - z uvedených důvodů - nemělo dojít k dokazování). K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPA 48 INS 6820/2009, 29 NSČR 41/2010 ze dne 22. 12. 2010, uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zařazené níže pod heslem Judikáty ad B).

 

Přesto se Vrchní soud v Praze k závěrům svého shora uvedeného usnesení sen. zn. 1 VSPH 639/2009 ze dne 24. 3. 2010 výslovně opět přihlásil např. v usnesení sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011, VSPH 436/2011-A ze dne 14. 6. 2011 (viz Judikáty ad B/), když v něm objasnil, z jakých důvodu pokládá svoje předchozí závěry nadále za správné, a to i ve světle judikatorních výstupů, jež k procesním podmínkám zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu formuloval Nejvyšší soud ve zmíněním R 14/2011. Nelze však vyloučit, že tento náhled na věc, podle nějž ve výše uvedených specifických případech lze zamítnout insolvenční návrh věřitele i bez nařízení jednání, bude opuštěn (korigován), když novela IZ provedená s účinností od 1. 11. 2012 zákonem č. 334/2012 Sb. ho do úpravy § 133 IZ nikterak nepromítla a výjimky z povinnosti projednat insolvenční návrh věřitele při jednání rozšířila fakticky je na případy, ve kterých je nadále možno věřitelův návrh odmítnout jako zjevně bezdůvodný dle nově zavedené úpravy § 128a IZ.

 

Provedení jednání

Nařídí-li insolvenční soud dle § 85 odst. 1 a § 133 IZ k projednání insolvenčního návrhu věřitele jednání, předvolá k němu insolvenčního navrhovatele, dlužníka a případně státní zastupitelství, vstoupilo-li do řízení podle § 69 IZ.

 

 

Při projednání insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem mají jiní účastníci insolvenčního řízení než dlužník stejná práva a povinnosti jako insolvenční navrhovatel; jednají však pouze sami za sebe. Odporují-li jejich úkony úkonům insolvenčního navrhovatele, posoudí je insolvenční soud po uvážení všech okolností ( § 135 IZ).

 

V usnesení KSPL 54 INS 3853/2008, 29 NSČR 22/2010-A ze dne 30. 5. 2013 Nejvyšší soud vyslovil, že

- je právně bezvýznamná námitka, že další insolvenční navrhovatel, pro kterého platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení ( § 107 odst. 2 IZ), nebyl přítomen dokazování provedenému předtím, než přistoupil k řízení,

- přihlášený věřitel je ve smyslu § 14 odst. 1 a § 135 IZ jako „jiný“ účastník insolvenčního řízení (než insolvenční navrhovatel) oprávněn zúčastnit se jednání před insolvenčním soudem a vyjadřovat se k provedeným důkazům; pokud tak nečiní, jde to k jeho tíži.

 

 

Za zákonem stanovených podmínek insolvenční soud rozhodne o insolvenčním návrhu věřitele tak, že

- tomuto návrhu vyhoví a rozhodne o zjištění jeho úpadku (viz část 4/5.3), nebo

- tento návrh zamítne (viz část 4/5.4.1 a následující judikatura).

 

Povaha rozhodnutí

Rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu (jakož i rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka) náleží mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je rozhodováno „ve věci samé“. Tedy jde o rozhodnutí svojí povahou meritorní (viz usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20. 1. 2011, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto rozhodnutí musí být za přiměřeného užití § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 téhož zákona ( § 7 odst. 1 IZ) i řádně odůvodněno, jak plyne ostatně ně i z další připojené judikatury.

 

V řízení o odvolání proti rozhodnutí, jímž byl insolvenční návrh zamítnut, se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (nové ustanovené § 146 odst. 2 IZ účinné od 1. 11. 2012 - novela IZ provedená zákonem č. 334/2012 Sb.). Totéž platí pro jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu uvedená v § 142 IZ, jakož i pro rozhodnutí o úpadku.

 

Judikáty

A) Podmínky pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu bez jednání

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 27 INS 3617/2008, 1 VSPH 351/2009-A, 1 VSPH 307/2009-B, 1 VSPH 350/2009-B ze dne 25. 6. 2009 (citace z odůvodnění):

„Východiska, která jsou obsahově vtělena do úpravy § 133 IZ, lze shrnout tak, že bez jednání lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout buď za předpokladu, že dlužník se v procesním úkonu adresovaném soudu jednoznačně vzdá práva na projednání věci, popřípadě udělí výslovný souhlas, obojí za předpokladu, že lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, anebo za předpokladu, že lze plně vyhovět insolvenčnímu návrhu, kterému nikdo neodporoval.

Aby mohl soud uzavřít, že dlužník - který svou vůli nevyjádřil výslovně - návrhu neodporoval, musí být se zřetelem k uvedenému splněny dva předpoklady: dlužníku musí být insolvenční návrh s výzvou k vyjádření k němu doručen zvlášť a doklad o doručení musí jednoznačně prokazovat, že dlužník návrh obdržel, je mu znám jeho obsah a na své stanovisko k němu právě proto rezignoval“

 

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPA 48 INS 6820/2009, 29 NSČR 41/2010 ze dne 22. 12. 2010, jež mimo jiné zdůrazňuje, že ustanovení § 133 odst. 1 IZ upravuje výjimky z pravidla, podle něhož o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání. Ustanovení § 133 odst. 2 věta první IZ, podle něhož insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, neupravuje další, v ustanovení § 133 odst. 1 IZ neuvedenou výjimku z tohoto pravidla, nýbrž určuje podmínky, za kterých je insolvenční soud povinen nařídit jednání i v případech popsaných v ustanovení § 133 odst. 1 IZ.

 

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-A, ze dne 21. 1. 2009 citované níže ad C).

 

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A ze dne 24. 3. 2010 (citace z odůvodnění):

„Procesní požadavky, jež se doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele týkají, tedy nároky na kvalitu navrhovatelem nabízeného důkazního materiálu i vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání této otázky určen, odpovídají tomu, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je - jak řečeno - toliko průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu pravomocného přísudku jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím, neboť rozhodnutí o tomto jeho právu úkolem dané fáze insolvenčního řízení není.“

(...).

„...lze v otázce doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele uzavřít následovně: Pokud navrhovatel předloží právně způsobilý insolvenční návrh, v němž nabídl dostatečná tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, již přihlásil, a předložil k tomu označené listinné důkazy ( § 103 odst. 2 a 3 IZ), není důvodu nařizovat jednání o insolvenčním návrhu a je namístě ho pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace dle § 143 odst. 2 IZ bez dalšího zamítnout v případě, že insolvenční soud již při předběžném posouzení nabídnutých důkazů zjistí, že tyto jsou k závěru o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky, již dlužník popírá, zjevně nedostatečné, anebo že rozsah dokazování, jejž by k takovému závěru (vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka) bylo zapotřebí provést, přísluší řízení nalézacímu.

 

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29. 4. 2010 uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 IZ podle zákona vydává po nařízení jednání. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 IZ, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému usnesení projednat a věcně o něm rozhodnou bez nařízení odvolacího jednání.

 

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011, 3 VSPH 436/2011-A ze dne 14. 6. 2011 (citace z odůvodnění):

„Z pohledu těchto východisek je třeba chápat úpravu meritorního rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsaženou v § 133 IZ. Ta je zjevně vybudována na zásadě, že o věřitelově návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. OSŘ) v případě „sporu o úpadek“, tj. pokud rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, ledaže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

Tato úprava navazuje na judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou - ve vztahu ke konkursnímu řízení - v usnesení sp. zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31. 1. 2006 (uveřejněném pod č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm ovšem Nejvyšší soud také dovodil, že jsou-li mezi účastníky sporné skutkové okolnosti případu, z nichž má být činěn závěr o tom, zda navrhující věřitel doložil splatnou pohledávku vůči dlužníku nebo zda osvědčil existenci některé z forem jeho úpadku, jednání není třeba nařizovat rovněž v případě, že již v průběhu přípravy jednání vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka známého věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou) nahrazoval sporné řízení. Důvodem k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu tu totiž je (musí být) právě skutečnost, že takové „dokazování při jednání“ odporuje účelu konkursního řízení (viz bod VIII. stanoviska, jehož závěry se podle R 14/2011 v jím citované podobě prosadí - jako důvod k zamítnutí věřitelova návrhu - i v řízení insolvenčním).

Co do aktivní legitimace navrhujícího věřitele jsou podle přesvědčení odvolacího soudu uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu, jež vytyčily omezení procesního prostoru určeného ke zkoumání této otázky v konkursním řízení, použitelné i v poměrech insolvenčního řízení. Aplikovány by v něm měly být důsledně restriktivně tím spíše, že řada závažných dopadů do právní sféry dlužníka i třetích osob, jež se v konkursním řízení pojila až s prohlášením konkursu, je v insolvenčním řízení nastolena již s podáním insolvenčního návrhu (viz zejm. § 109 a § 111 IZ). Ze zřetele tu nelze pouštět ani výše zmíněné omezení odvolacího přezkumu ve vztahu k doložení navrhovatelovy věcné legitimace.

V souladu s tím formuloval odvolací soud závěr (vyjádřený např. ve zmíněném usnesení sen. zn. 1 VSPH 639/2009 ze dne 24. 3. 2010), podle nějž zjistí-li insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů ( § 103 odst. 2 a 3 IZ), že tyto důkazy existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně neosvědčují, anebo že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení, není důvodu, aby insolvenční soud o insolvenčním návrhu nařizoval jednání. V takovém případě insolvenční soud insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 IZ pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace bez dalšího zamítne.

Svůj závěr, že zamítnout insolvenční návrh věřitele pro nedoložení jeho aktivní legitimace lze v uvedených specifických případech (jedině tehdy) i bez nařízení jednání (a že pak věc i v odvolacím přezkumu podléhá režimu § 94 odst. 2 písm. c) IZ), pokládá odvolací soud z uvedených důvodů i nadále za správný, a to i ve světle dalších judikatorních výstupů, jež k procesním podmínkám zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu formuloval Nejvyšší soud v již zmíněném R 14/2011. V něm dovolací soud zdůraznil, že usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 IZ podle zákona vydává po nařízení jednání, a že nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 IZ, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému usnesení projednat a věcně o něm rozhodnout bez nařízení odvolacího jednání.

V insolvenčním řízení - jak připomenul dovolací soud - není úkolem (povinností) insolvenčního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka insolvenčního navrhovatele - věřitele v právu skutečně existuje. Obecná potřeba jednání je dána v případě, že se při něm mají dokazovat (či v poměrech první fáze insolvenčního řízení osvědčovat) rozhodné sporné skutečnosti. Jestliže je navrhovatelova splatná pohledávka za dlužníkem v insolvenčním řízení sporná, a současně je zřejmé, že na podkladě navrhovatelem nabídnutých skutkových tvrzení a důkazů tato jeho pohledávka osvědčena být nemůže, anebo že k jejímu osvědčení - vzhledem k povaze tohoto nároku či relevantní obraně dlužníka - je zapotřebí dokazování vybočujícího z procesního rámce, jenž je zkoumání této otázky v insolvenčním řízení určen, jde vždy o situaci, kdy dokazování o sporné pohledávce navrhovatele v insolvenčním řízení vůbec neproběhne.

Právě taková situace zásadním způsobem nastoluje otázku, zda insolvenční soud, jenž došel k závěru, že navrhovatel zjevně nedisponuje důkazy způsobilými k osvědčení jeho sporné pohledávky za dlužníkem, anebo že k tomu potřebné dokazování náleží řízení nalézacímu, má přesto nařídit jednání.

Občanský soudní řád, jenž se užije přiměřeně i pro insolvenční řízení ( § 7 IZ), přikazuje soudu, aby jednání podle § 115 OSŘ nařídil ve sporném řízení teprve tehdy, jestliže výsledky přípravy jednání, lhostejno který z prostředků přípravy soud užije, umožňují jednoznačně nastolit jednak okruh právně významných tvrzení, jež mezi účastníky zůstala sporná, jednak seznam důkazů, které budou prováděny k prokázání jednotlivých sporných tvrzení. Jedinou výjimkou z této zásady představují jednoduché věci, kde by se příprava jednání, záležející byť ve výzvě žalovaného k vyjádření ve věci, jevila neúčelným úkonem (srov. § 114a odst. 2 písm. a) věta poslední OSŘ). Jen v těchto jednoduchých věcech lze jednání nařídit, aniž by tu byla jistota o okruhu sporných skutečností a o důkazech, jež budou při jednání prováděny.

Posouzení, zda insolvenčnímu navrhovateli svědčí aktivní legitimace se zřetelem k námitkám dlužníka, je posouzení sporných skutečností. Přistoupit k nařízení jednání je insolvenční soud v takové situaci oprávněn jedině za dvou předpokladů; jednak musí být přesně určen okruh skutečností vztahujících se k posouzení navrhovatelovy aktivní legitimace, jež zůstaly po přípravě jednání mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem sporné, jednak musí být splněn předpoklad, že dokazování o nich je v insolvenčním řízení možné. Předpoklad posléze vyslovený splněn není, jestliže insolvenční soud na základě výsledku přípravy jednání může uzavřít, že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení. Totéž platí i v případě, že navrhovatel vůbec nenabídl důkazy, na jejichž podkladě by sporné skutečnosti rozhodné pro zjištění jeho pohledávky za dlužníkem mohly být zjištěny.

Institut jednání podle § 115 OSŘ nesmí být devalvován; jestliže insolvenční soud může přijmout spolehlivý závěr, že věcně opodstatněné dokazování k prokázání navrhovatelovy aktivní legitimace (jeho splatné pohledávky za dlužníkem) náleží nalézacímu řízení, nebo že zjevně absentuje důkazní materiál potřebný k takovému průkazu, pak by nařízení jednání bylo jen soudním rokem, při kterém by soud dal účastníkům najevo, že dokazování provádět nebude. Právě takový postup soudu by byl devalvací institutu jednání, jenž slouží ve sporném řízení pouze k provádění důkazů.“

 

B) Zkoumání aktivní legitimace navrhovatele - věřitele

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A, ze dne 24. 3. 2010 citované výše ad A).

 

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 43 INS 3064/2008, 1 VSPH 256/2008-A, ze dne 16. 1. 2009 (citace z odůvodnění):

„Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je i to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby navrhovatel doložil, že proti dlužníkovi má splatnou pohledávku ( § 105 IZ), tj. aby připojil ke svému návrhu veškeré listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci) ve smyslu § 97 odst. 3 IZ, a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumání tvrzeného dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku podle § 3 IZ. Pokud se navrhovateli nepodaří prokázat oprávnění k podání návrhu (jinými slovy, nedoloží-li existenci splatné pohledávky vůči dlužníkovi), musí soud insolvenční návrh zamítnout dle § 143 odst. 2 IZ bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Ohledně způsobu doložení pohledávky insolvenčního věřitele a rozsahu dokazování před insolvenčním soudem pokládá odvolací soud za potřebné poukázat na závěry vyjádřené pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, které - byť se vztahují k řízení vedenému dle zákona o konkursu a vyrovnání - se vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i v řízení insolvenčním. Podle předmětné pasáže tohoto stanoviska povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku) nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoliv) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů. K téže problematice se vyjádřil Nejvyšší soud i v

Nahrávám...
Nahrávám...